Rozhovory
Music Muted Vol. 2 - Filip Vlček
Přejít na obsah

Music Muted Vol. 2 - Filip Vlček

Chtěla jsem vyzpovídat hlavně zajímavé lidi z oblasti kultury, kteří jsou ve svém životě nerozlučně spjati s uměním a hudbou. Jako další podmínku hledání oněch vyvolených je to, že zastanou hned několik pozic, odvětví, či schopností. Prozkoumávala jsem kontakty, bádala a hledala mezi lidmi, které například já sama sleduji a zajímal by mne zrovna jejich názor a pohled na věc.

A potom jsem přišla na to, že vlastně jednoho takového člověka mám ve svém okruhu známých. A tím pádem tentokrát nemusím ve svém hledání zacházet ani tak daleko.

ODKAZ NA VOL. 1 - MARTYN STARÝ - http://www.coremusic.cz/rozhovory/martyn-stary/

Filip Vlček.
Filip studoval na škole Informačních Technologií.
Láska ke zpěvu Filipa provází již od útlého věku, kdy se od účinkování v dětském sboru dostal ke studiu na Konzervatoři Jaroslava Ježka.

Filip hraje na basu a zpívá v kapele John Wolfhooker. Vlčka můžete znát jako šikovného producenta, kterého oslovili interpreti jako Ben Cristovao, či Poetika.
V neposlední řadě stojí za zmínění jeho práce moderátora na Fajn Rádiu.
Mimo jiné je to také bývalý člen kontroverzní kapely Koblížci.

Rodák ze Šumperka, který vyčnívá snad v každém projektu, do kterého je zapojený, tak na toho se obrací můj zájem v druhém pokračování Music Muted.
Jdeme na to.


Osobní otázky: Filip Vlček

Jak konkrétně na tebe psychicky dopadá celá tahle covid/karanténa situace?

Filip: Celkem nijak, naopak, využívám volnějšího času, můžu se víc věnovat muzice a produkcím, vlastně mě na tom spousta věcí baví. Jediný, co už mi fakt chybí jsou koncerty.. Pro to žiju. Víkend bez koncertu je jako pondělí bez kafe, chápeš...

Jakou činnost nebo zálibu jsi začal dělat nebo přímo objevil, právě díky karanténě?

Filip: Víc jsem začal hrát na kytaru, taky jsem začal "kopírovat" zvuky aparátů z mejch oblíbenejch nahrávek, takový nerdoviny prostě :)

Na jaře se ukázalo, že tato branže je opravdu kreativní, takříkajíc přes noc přišly streamované shows, online content, koncerty pro auta, lodě a teď už se dělají i celé online festivaly. Přemýšlíte už dopředu s kolegy o tom, jakou další strategii zvolíte v případě dalších restrikcí a opatření?

Filip: Mám pocit, že žádný další už bejt snad ani nemůžou... co ještě by šlo zakázat? Naše strategie je makat na novejch skladbách, protože máme pocit, že to je nejlepší využití času, který nám tohle nekoncertní období nabízí.

Máš plán pro nejhorší možnej scénář? Tzn. že se celá situace protáhne až do řádu několika let.

Filip: Prostě budu zavřenej ve studiu, občas si pozvu dva kámoše, aby na mě s kytarou zařvali "hobluuuuj" a budu dobrej. V tomhle jsem pesimista a jsem přesvědčenej, že ta situace se ještě stopro potáhne dlouho. No tak co... buď můžem všichni fňukat anebo začít u sebe a využít to. Volím druhou variantu. Plán je makat na hudbě. Ať už s John Wolfhooker nebo s dalšíma interpretama v rámci mýho studia.


Otázka ohledně příspěvku od státu. Přišel, pomohl?

Filip: Přišel, pomohl. Ačkoli to druhý kolo příspěvku bylo zbytečně složitý vyplnit, tak se povedlo a pomohlo mi to s investicemi, který jsem musel udělat právě v rámci studia.

Jak změní kulturu situace s covidem?

Filip: Nemám nejmenší tušení. Mám jen přání, který doufám, že se splní. Na youtube je live video "Sbírka zvadlejch růží" od Wanastovek z roku 1993, který mám moc rád kvůli atmosféře a lidem, který zpívaj a je tam cítit něco uplně jinýho než na koncertech teď. Nemíním to jako hejt, že současný fanoušci hudby jsou slabej odvar, to ne, jen mám pocit, že jsme si na koncerty strašně zvykli a brali je za samozřejmost a klubová scéna na to v posledních letech trošku doplácela, to asi není potřeba zdůrazňovat. Moje přání je, aby se po spuštění koncertů tahle vděčnost, která je vidět právě v tom livku vrátila, abychom si vážili víc živý produkce a vším s ní spojený.

Jaký máš názor na covid songy? Dobrej nápad/odpad?

Filip: Za mě ne. Každej ví, jaká je situace... Když to někdo chytře zmíní v jedný, dvou frázích/metaforách, tak supr, ale dělat o tom celej song mi přijde zbytečný. But who am I to judge... Každej dělá nejlíp jak umí.

Chceš se po konci celé téhle situace, kdy je znemožněno koncertovat, vrátit zpátky do starejch kolejí?

Rozhodně chci, ale baví mě v pozici producenta to, že spousta umělců začala víc tvořit a mám tak víc práce, což je pozitivní. Uvidíme, fakt raději o tom celým nemám představu a dělám jen s tím, co mám k dispozici. Dle mě jedinej způsob jak se z toho uplně nezvencnout.

Přesouváme se k druhé části rozhovoru.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jaké bylo tvé účinkování v kapele Koblížci?

Filip: Pro mě to jsou skvělý vzpomínky i přes všechny komplikace, který to později přinášelo. Byly to časy, kdy nám bylo všechno totálně, ale uuuuplně jedno. To bylo na tom to nejlepší, na co rád vzpomínám. Například když mi bylo 14 a šli jsme poprvý do ÓČKA, do tehdejšího pořadu Výtah s prvním klipem "Zavři oči"
tak to byla pro nás prostě totální sranda. Nikdo z nás nepřemýšlel nad tím, jakou vlnu hejtu sklidíme a jak vlastně budem působit, v tý době "kontroverzně". Nikdo si nedomyslel důsledky, jak nás většina starší populace domácího města začne nesnášet, protože "vrháme špatnej stín na Šumperk". Prostě, nám to bylo u prdele a dělali jsme jen to, co jsme vždy chtěli vidět v televizi a veškerej cringe interní humor. To už si teď nikdo z nás nedovolí, protože vnímáme tu zodpovědnost, ale tenkrát jsme ji prostě nemuseli řešit, což byla obrovská svoboda.
Jo, byli jsme čůráci a dělali jsme často hrozný věci na koncertech a podobně, ale bylo to prostě skvělý, protože si to nikdo nemohl dovolit. Ani my. Ale nevěděli jsme to. Pro mě je to ve vzpomínkách období největší svobody ever, kterou už nikdy nezažiju.

Já jsem se dočetla, že jsi do psaní textů ani tvorby hudby údajně příliš nezasahoval, je to tak?

Filip: To vůbec, ale vůbec není pravda, kdes to slyšela, prosim tě? Co se týče tvorby, tak jsme každej dělali něco samozřejmě, vždy to byla týmová práce, ale často se používaly moje kytarový riffy, texty jsem skládal víc na prvních třech deskách, ke konci tolik už ne, to je pravda, spíš jsem v přicmrdával a pomáhal řešit detaily. Ale hudebně jsem často dělal aranže, třeba poslední deska 3+ je z velké části aranžovaná mnou. Ne že by kluci na ni nepřispěli, ale protože v té době jsem měl vlastně po odchodu Brandyho na starost i kytary tak jsem se o ně hodně staral já. Takže v žádným případě neplatí, že jsem do tvorby nepřispíval. Byl jsem a stále jsem vysazenej na harmonický postupy, který mě bavěj objevovat a snažil jsem se aspoň v rámci možností to propašovat i do Koblih. Takže - tvořil jsem stejně jako všichni ostatní, vždy jsme byli na všechno čtyři. Prostě tým.

Ty jsi vlastně jako jeden z mála vyvolených tady u nás, na vlastní kůži poznal kapelní raketový vzestup, kdy jsi se přes noc stal v podstatě veřejně známou osobností. Já si docela dobře pamatuju, jak enormní poprask Koblížci?! způsobili, bylo to šílené i z pohledu nezaujatého diváka, ale jak to vlastně působilo na tebe?

Filip: Raketovej vzestup přes noc? Uznávám, že jsme byli vidět rychleji než ostatní kapely, který vznikly zhruba ve stejným období (prosinec 2007), ale rozhodně to nebylo přes noc a neřekl bych už vůbec, že "raketově". I když to tak nevypadalo, tak jsme makali kolikrát víc než jiný bandy.
Byli jsme spolu nonstop, zkoušeli pořád (i když to třeba nebylo slyšet, nikdo z nás nebyl virtuóz), skládali nový věci pořád, ale hlavně my tou kapelou žili, byla pro nás vždycky priorita #1. Bylo nám jedno, kdo bude chybět ve škole, kdo si bude co myslet o tom "randálu" kterej produkujem, vždy jsme o tý kapele přemýšleli jako o smyslu života a užívali si celou tu cestu. To je to, co nás dělilo od ostatních kapel, který třeba hrály 1000x líp než my.
Na mě to vždy působilo jako že "wow, super, je to fajn", ale nějak (doufám) jsem se z toho zájmu o nás nepodělával. Já měl prostě jen radost, že někoho baví ty kraviny, který děláme a sdílej to s náma. Až zájem s druhou a třetí deskou začal bejt markantnější tak jsem zaznamenal pouze dvě zásadní věci: jedna z nich byla, že holkám a celkově lidem, který nejsou muzikanti, je jedno co a jak hraješ, všechny zajímá jak to působí jako celek, že kapela není jen ta hudba. Na jednu stranu smutný zjištění, na druhou velká zkušenost pro mě do budoucna, ze kterýho těžím do teď. A druhý zjištění, že díky tomu, jak jsem každej víkend hrál a v tý době na FB měl max. limit přátel, tak když už byl volnej víkend, že mi ani mí kamarádi nedávali vědět, kde se co děje, protože měli pocit, že to ani neuvidím a tak mě začali odstřihávat trošku. Paradoxně to celý vyřešil druhej profil.

Říkám raketovej, protože jsem to nevnímala jako postupný poznávání nějaký začínající kapely, spíš to připomínalo situaci, kdy jsem večer ulehala a o kapele Koblížci?! jsem neměla ani ponětí a stejně tak moje okolí a ráno jsem se probudila do šílenství, kdy vás znal naprosto každej a byli jste slyšet všude. Bohužel to nedokážu úplně situovat do určitýho roku. Ale přišlo to strašně odnikud.

Filip: Jako je pravda, že tam byl moment, kdy to začlo bejt na očích víc než před tím. Myslím si, že to byla doba, kdy začínal facebook a profily stránek měly 100% dosah. Všechno mělo 100% dosah do feedu všech lidí, co tě sledovali. My současně v tý době začaly dělat vlogy ("Videoúlety"), o kterejch si dodnes myslim, že jsme byli první youtubeři v Čechách. Haha. Což je sice odvážný tvrzení, ale myslim si to. Takže jinými slovy - jo, měli jsme celkem rychlej "úspěch" (nerad používám to slovo, je to strašně subjektivní pojem), ale byl přímo úměrnej času a energii, který jsme do tý kapely investovali.

Filip: Jo a ještě jsem nedodal, že ty videoúlety nám hodně pomohly v tom "vzestupu". Protože jsme k tý hudbě přidali nějakej příběh, něco divnýho, prostě obsah navíc, kterej ti dal možnost poznat tu kapelu víc zblízka

No jasný, tohle je dneska už běžná věc, kapely se snaží vlastně touhle formou přiblížit fanouškum, berou je tim do zákulisí, na natáčení klipů i do studií. Vy jste na to přišli sami.

Filip: Jo, souhlas, není to žádný objevení Ameriky, jen tenkrát to z nějakýho důvodu bylo vyjímečný. Asi to bylo i tím obsahem, protože tak jak už jsem řekl, nám bylo všechno jedno a v těch videích to bylo vidět. Byli jsme prostě pubertální dementi. Haha. A naši věkovou kategorii, která je na sociálních sítích a celkově nejvíc ochotná být aktivní a podporovat svoje oblíbence, to bavilo.

Setkal jsi se v začátcích svého hraní s kapelou John Wolfhooker s tím, že tě někdo z haterů podceňoval a předhazoval ti kontroverzní Koblížky!?

Filip: To si piš, dodnes mi to Rony, Adrian a Martin z kapely předhazjou. Haha. Ale mně to bylo vždy jedno, beru to jako období, který jsem prostě prožil a naučilo mě to milion věcí, za který jsem extrémně vděčnej. Navíc já už ke konci poslouchal prostě hudbu, která mě k JW dovedla, doma jsem si sám nahrával vlastní rádoby metalový věci. viz. Česká Scéna Cancer Memes!















To meme je náhodou docela vtipný.

Filip: Ale whatever. Quincy Jones jednou řekl, že dobrá hudba rozděluje publikum.
Takže nasrat. Prostě si jedu (a jedeme) svoji brázdu a děláme to nejlíp, jak umíme. Co lepšího lze udělat pro svět?

No počkej.
Já jsem na Bandzone.cz našla profil s tvým jménem a několika songy a nemohla jsem si nevšimnout, že se tam vyskytuje žánrová propast na vzdálenost několika mílových kroků od tvorby, kterou děláš teď. Jak se člověk vlastně dostane od takové hudby k tvorbě tak propracovaných a zajímavých tracků, co děláš teď? nebo jako, ne že by “Lejdy Gaga na steroidech” nebyla zajímavá, ale chápeme se.

Filip: Jako že moje akustická tvorba na bandzone není promyšlená (http://bandzone.cz/lisout) ??! ne, sranda stranou, není, uznávám. V tý době mi šlo o to, že věci, co jsou dobrý z pop-punku, na kterým jsem vyrostl a čerpal z něho nejvíc, jsem si strašně rychle oposlouchal. V tom žánru se už moc nedá nic novýho vymyslet. Proto mě moc nebaví současná pop-punková scéna, kdy jsou to často znovu použitý, vyčerpaný postupy. Proto jsem asi s celkovou postupnou frustrací ze světa, která asi v pubertě každýho člověk přichází přirozeně, začal poslouchat Escape The Fate, Bring Me The Horizon, Slipknot, časem složitejší věci jako iwrestledthebearonce, Periphery atd. No a přirozeně jsem chtěl tyhle prvky aplikovat i do hudby, kterou hraju, což v Koblížkách uplně nešlo, i z toho důvodu, že jsem byl téměř jedinej, kdo se chtěl posouvat na svým nástroji a přitvrzovat. Z velký části to bylo způsobený i tím, že jsem si myslel, že "hraju tvrdou hudbu = jsem cool".

Dnes už vím, že to tak není a žánry mi jsou ukradený. Existujou jen dva žánry - dobrá a špatná hudba. A často ty dvě škatulky jsou velmi subjektivní, což je důlěžitý si uvědomit. Nebudu na nikoho nasranej, že jeho nejoblíbenější interpret je Dorian, Niktendo nebo 24k Goldn. Prostě se mu to líbí a i když třeba mě ne, tak dokážu uznat, že objektivně to je dobrý.
Mám rád debatu o hudbě s lidma, kteří chápou tenhle princip. Že každej má jiný preference a že je důležitý rozlišovat objektivní a subjektivní pohled.

Jak jsi se dostal k práci v rádiu? Pokud se nemýlím, tak jsi nejdřív pracoval na hudební stanici ÓČKO, kde jsi se dostal k moderování, je to tak? Popiš mi svou cestu za tvou nynější prací.

Uplně random, tak jako se stalo všechno zásadního v mým životě. První dva měsíce roku 2018 po předčasným ukončení studia na Ježkově Konzervatoři jsem přežil s dvěma stovkama na účtě, nechápu doteď jak jsem to zvládl, ale v tý době jsem napsal Alexandrovi Guhovi, kterej na Óčku doteď dělá programovýho ředitele a znal jsem ho z dob, kdy jsme se tam hodně vídali s Koblížkama, že jestli tam nemaj nějakej job, že budu klidně vařit kafe, cokoliv, že jsem vždy chtěl dělat na Óčku, mám k němu vztah a hlavně - potřebuju peníze. Po měsíci, na Valentýna mimochodem, mi odepsal, že hledají někoho na správu sociálních sítí.

Job jsem dostal, začlenil se celkem rychle do skvělýho kolektivu, kterej tam je a pomalu se začal srát do voiceoverů a nakonec se nacpal i na kamerový zkoušky na nový moderátory pořadu Mixxxer. Postupem času jsem se stal pravidelným moderátorem nejen Mixxeru ale i reportáží z koncertů (to byly časy, když se ještě hrálo live, co?). Postupem času mi některý věci v Óčku přestaly vyhovovat a během sledování konkurenčních profilů jako bylo právě Fajn Radio jsem si všiml, že hledaj moderátora.

Long story short - napsal jsem tam a po nějakým čase příprav a učení se jsem dostal full time job moderátora od lednu 2020. Učím se každým dnem nový věci a miluju ten kolektiv. Každej člověk, co tam maká je minimálně v jednom aspektu lepší než já a strašně rád od nich všech nasávám vědomosti, zkušenosti a tipy. Miluju bejt ve společnosti lidí, kteří jsou lepší než já. Mimochodem další důvod, proč zbožňuju hrát s John Wolfhooker.

Co tvoje studiová práce? Bereš si úplně každého interpreta, který má o spolupráci s tebou zájem, a nebo jsi už někoho odmítl?
A řekni mi, jestli můžeš, která spolupráce tě bavila úplně nejvíc. A proč.

Filip: Uplně každýho ne. Produkci a mixovat se učím už 9 let a popravdě nechci ten čas věnovat uplně každýmu. Chci pomáhat lidem, který maj potenciál. Někdy přijde někdo, kdo je už jasně nastavenej na cestu skvělýho interpreta, ale jednou za čas se objeví někdo, kdo pošle něco že "heej bro, jen tak si dělám hudbu, co ty na to" a je to uplně totální bomba, ale ten člověk si neuvědomuje tolik svůj potenciál. Můj sen je mít tolik peněz, že nebudu muset chtít zaplatit od nikoho a čistě si budu vybírat s kým budu pracovat a hledat talenty a pomáhat jim uplně nezjištně, jen tak.

Pokud bych měl vypíchnout nějaký spolupráce tak se mi nejlíp pracovalo za celou dobu asi s Aiko (@aikomakesmusic), protože je strašně otevřená všemu a nechává mi z velký části volnou ruku a věří mi na 101%. Za to ji strašně děkuju a díky její skladbě Hunt jsem vlastně dostal spoustu dalších spoluprací. Dál musím vypíchnout Pam Rabbit, díky který jsem vůbec se popový produkci začal věnovat a nebýt jí, tak by můj hudební život vypadal dost jinak.

A "least but not last" musím zmínit Bena Cristovaa, se kterým zatím nespatřila žádná skladba světlo světa, ale... Ten člověk je tak strašně daleko... Známe se něco málo přes půl roku a strašně obdivuju jeho přístup k hudebním spoluprácem. Rád si nechá do věcí kecat, ale i přes to si umí zachovat svůj subjektivní pohled na tvorbu, kterej rád prosazuje. Dal mi obrovskou šanci a pevně věřím, že tu hromadu skladeb, co máme spolu rozdělaný všechny překvapí. Možná ne... Ale možná taky jo :D Stejně jako u Pam - Ben je téma na další samostatnej rozhovor. Strašně si ho vážím, je to velkej Člověk, v tomto případě opravdu opodstatněný velký "Č".

Ještě mi řekni tvůj největší a (tebou) nejpřehrávanější objev za poslední dobu. A nějaký tvoje hudební guilty pleasure.

Filip: Posledních několik dní si strašně jedu skladbu DICTATOR od REI AMI, vůbec netuším, co je to za lidi, ale ten song (i když je to vykradený Supermassive Black Hole od Muse) má takovej vibe, že v metru cestou do práce v uších s tímhle se musím minimálně kývat do rytmu. A co se týče opravdu "guilty pleasure" tak jsou to první tři desky od Avril Lavigne. V podstatě každou mou sprchu doprovází album Under My Skin od Avril. Vidím v tom skvělej popovej songwriting, kterej je ale pořád kytarovej a současně nostalgii, na který jsem vyrostl.

Články autora Matty Vaněk

Howard Jones se v 50 letech vrací s druhým albem Light The Torch!

Howard Jones je prostě zvíře a to taky dokazuje ve svých 50 letech! Bývalý frontman Killswitch Engage v roce 2017 změnil název své kapely Devil…

Hacktivist se probouzí ze spánku s novým albem

Kapela Hacktivist se opravdu probudila ze spánku a možná v tu nejlepší možnou dobu! Poslední desku z roku 2016 už máme naposlouchanou a my trpělivě…