Rozhovory
OCEANS ATE ALASKA: „Riffy naházené přes sebe? Nikoliv, naše hudba je promyšlená!“
Přejít na obsah

OCEANS ATE ALASKA: „Riffy naházené přes sebe? Nikoliv, naše hudba je promyšlená!“

Už zítra se nám do Prahy vrátí pionýři metalcoru, ostrované Oceans Ate Alaska, jejichž renomé se za poslední měsíce rozrostlo do úctyhodné šíře a není důvod pochybovat, že pánové se svým chaotickým soundem dokráčí ještě dál. Nepředvídatelnost je totiž jejich doménou. Výborné album Hikari minulý rok navíc potvrdilo, že experimentovat s na první poslech neslučitelnými vlivy se této pětici vyplácí. V čele s novým frontmanem Jakem jsme OAA přivítali v Praze v létě 2017, nedlouho po vydání druhé desky a krátce po jejich vystoupení na Brutal Assault. V Chapeau jsme měli příležitost si s klukama trochu popovídat. O Hikari, o tom, co znamená 432 nebo o tom, jak se kapela s novým zpěvákem sžila.

cM: Pánové, tak jak jste si užili vystoupení na Brutal Assault? Je to krásný místo, co?

OAA: Bylo to opravdu cool. Nečekali jsme něco tak velkýho, bylo to šílený! Ten prostor sám o sobě je úžasnej. Hodně nás překvapilo, jak je ten festival velkej. Trochu jsme se báli, jak nás lidi přijmou, přece jenom tam hraje hodně o dost tvrdších kapel. Nakonec to ale bylo super, přišlo se na nás podívat spousta lidí, kterým se to líbilo.

cM: Když už jste tam byli, na které headlinery jste se šli podívat?

OAA: Samozřejmě Architects! Ti to absolutně zabili, jejich živáky jsou neuvěřitelné, ta práce se světly, zvuk, prostě pecka!

cM: Několik měsíců zpátky u vás došlo ke změně frontmana. Pro kapely je to vždy těžký moment, jak jste se tím prokousávali vy?

OAA: Probíhalo to velmi velmi pozitivně! Za posledních pár let si v našem žánru můžeme všimnout celý řady kapel, který museli změnit vokalisty a některý s tím mají doteď problémy. S Jakem bylo všechno doteď na dobrý cestě. Jasně, vždy tu budou fanoušci, kteří budou zklamaní, a tak to má být. Na druhou stranu spousta lidí na Jaka reaguje slovy „OMG, milujeme tohohle novýho týpka…“ Shows, který jsme zatím společně odjeli, byly super. S Jakem jsme už léta přátelé, takže jako člověk k nám perfektně sedí. Bylo to celý vlastně dost jednoduchý a přirozený. Jsme opravdu šťastní!

cM: Jak sis to užil ty osobně, Jaku?

Jake: Miluju to! Je to pro mě obrovský posun od minulých kapel, ve kterých jsem byl. Samozřejmě jsem musel začít dřít a dávat do toho hodně sil, ale teď už jsem si jistý. Je úžasný s klukama tourovat, je úžasný dělat to, co miluješ!

cM: Hikari je první album, které jste s Jakem vydali. Při poslechu prvních singlů každý hned přemýšlel o těch východních nebo řekněme rovnou „japonských“ vlivech, které jsou v hudbě slyšet. Co vás k tomuhle soundu inspirovalo?

Chris: Stalo se to popravdě trochu náhodou. Psal jsem zrovna tracky pro úplně jiný projekt. Zkoušel jsem do jednoho songu zapojit nějaké „japonské“ zvuky, ale čistě jen jako samply. Ukázal jsem to klukům, napadlo je, že bychom do toho mohli zkusit dát nějaký kytary. Myslel jsem si okamžitě, že to nebude fungovat. Elektronika s japonskými nástroji už sama o sobě je dost zvláštní kombinace dvou zcela odlišných žánrů, přidávat tam metal jako třetí naprosto jinou záležitost mi zprvu přišlo jako podivná myšlenka. Každý nápad ale stojí za to vyzkoušet, a tak jsme to jednoho dne fakt zkusili… V tu ránu jsme si všichni řekli „kurva, tohle je výborný!“ Zamilovali jsme si ten zvuk. Takže: nic konkrétního japonského v té původní inspiraci není, prostě jsme si natolik zamilovali zvuk týhle divoký kombinace, že jsme s tím hned chtěli něco udělat.

cM: Používali jste při nahrávání nakonec opravdové východní hudební nástroje?

OAA: Jsou to sice opravdové nástroje, nejsou to MIDI, ale jsou nasamplované. Nikdo k nám nepřišel do studia zahrát na shamisen, je to „naklikané“.

cM: Moc se nám líbí video k songu Hansha. Můžete přiblížit, o čem pojednává?

OAA: Je to song o fixování celé společnosti a jednotlivých lidí k sociálním médiím, ke svým obrazům na sociálních sítích. Neříkáme, že technologie jsou špatné. Naopak, je skvělé, že se můžeš spojit s kýmkoli na opačné straně světa. Ale je nespočet lidí, kteří se na to tak fixují, že jejich obraz na internetu se stane jejich osobností. Koncept songu i videa je kontrast dvou světů: reálného a digitálního. Často se dnes stává, hodně to vidíme třeba u párů, že náš život prezentujeme jako šťastný a bezchybný. Když ale půjdeme za oponu, zjistíme, že vůbec šťastný není. Navíc pak ti, co zrovna prožívají špatné časy, se začnou cítit ještě hůř, když vidí ty šťastný životy na obrazovce svého telefonu. Osobně známe pár lidí, který si smazali Facebook nebo Instagram a museli na léčení, protože z toho měli deprese… Lidi prostě postujou jen ty dobrý věci. Je to všechno fake. Není to realita, ale hrozně to tu realitu ovlivňuje. Hansha je o tom, jakej to je celý bullshit.

cM: Jsou texty songů na Hikari něčím provázány? Má album nějakou jednotnou message nebo koncept?

Jake: První track – Benzaiten – je výsledek toho, že jsme vždycky chtěli mít song inspirovaný japonskou mytologií. Ale jinak ne, zbytek alba je založen buď na jednotlivých příbězích nebo na zajímavých životních zkušenostech každého z nás, takových, se kterými se my i posluchači mohou ztotožnit.

Chris: Pár lidí se mě zděšeně ptalo na song Birth-Marked, který je o zneužívání dětí: „Vy jste snad tohle zažili?“ Nezažili, ale je v tom silné poselství. Nezáleží na tom, jestli jsme tyhle věci osobně prožili, nebo to používáme jako možnost předat tímto způsobem nějakou zprávu. Ta hlavní message je vždy „Na konci každýho tunelu je vždycky světlo“ a „Nejste ve svých trablech sami“. To je asi jediné pojítko mezi písněmi. Když si z toho všeho lidi vezmou něco pozitivního, budeme rádi.

cM: Takže ten „japonský feel“ jste do textů nepromítali…

OAA: Přesně tak, to Japonsko je záležitostí soundu, hudby.

cM: Ostatně, jak vlastně vaší hudbu skládáte? Když jsem Oceans Ate Alaska slyšel poprvé, říkal jsem si „to je teda bordel, ale líbí se mi to, jak tohle asi vzniká?“

Chris: Ten chaos, který popisuješ, se vlastně týká i kreativního procesu. (Vždycky se opijeme! :D) Některý kapely to dělají tak, že kytarista přinese riff, pak se jamuje a každý přidává něco svého, ale tohle nám nefunguje. Naše hudba, je tak specifická a akurátní, že by to nefungovalo. My spoléháme hodně na technologie, děláme si dema, který posloucháme milionkrát furt dokola.

OAA: Všechno je to hodně promyšlený. Lidi si můžou myslet, že zníme jako hromada nápadů a riffů naházených přes sebe, ale ne, je to vymyšlený. Koukáme na to jako na celek a opravdu o tom přemýšlíme. A čím víc to posloucháš, tím víc to dává smysl. Hikari je vlastně jako příběh, který odkrýváš poslechem. Začínáš heavy částí, pak tam máš najednou jemnou pasáž a pak už nevíš, co přijde dál. Je to jako kniha. Netušíš, jak skončí. A to je to, co chceme. Nechat lidi v otázkách, co přijde dál. Už teď se nás někteří ptají, jaký bude třetí album! A to je přesně ono!

cM: Asi se vás na to ptá hodně lidí, ale musím se zeptat taky: 432 (název intra alba Lost Isles a název OAA komunity, pozn. red.). Co to pro vás znamená?

OAA: Jen se zeptej… 432 je frekvence ladění, ve které ladíme kytary. 432 je přirozená frekvence, která je v harmonii s přírodou.

cM: Nejedná se ale o nějakou zvláštní „ezo“ teorii?

OAA: Ono nejde jen o 432, ale taky o 440, což je frekvence, ve které dnes ladí drtivá většina hudebníků. Ale dřív se skutečně ladilo ve 432. Na 440 se to změnilo v období druhé světové války, kdy Hitler začal postupně ovládat Evropu. Je prokázáno, že 440 je nejagresivnější frekvence, Hitler jí využíval ve radio přenosech k ovlivňování lidí a šíření strachu...

cM: Není to taky o té výhodě, že hudba v ladění 432 zní úplně jinak, než ostatní?

OAA: Jasně, to taky. Jednou jsme zkoušeli ten samý refrén nahrát v obou variantách. Verze v ladění 432 zněla najednou jako něco nového, něco, co tu ještě nebylo. Používáme to od alba Lost Isles a je pravda, že jsme to dlouho tajili. Chtěli jsme zůstat trochu unikátní, báli jsme se, že by to pak dělal každý. A on to skutečně dlouhou dobu nikdo nepoznal, někteří si mysleli, že to je kód místa, kde žijeme, další si mysleli, že to je vtip s trávou, jakože jsme si 420 předělali na 432 a tak dále…

cM: Nakonec, existuje nějaká otázka, na kterou jste vždycky chtěli odpovědět, ale nikdo se vás nezeptal?

OAA: Sakra, to je sama o sobě dobrá otázka!... Tak třeba: Je Mike závislý na pizze?... Nebo: Jaké jsou vaše oblíbené postavy ze Simpsnů?... Kdyby mi museli vyměnit jednu moji končetinu za zvířecí končetinu, ze kterýho zvířete by byla a proč?...

V závěrečné části rozhovoru už jen pánové debatovali o tom, jaké části těla by si nechali vyměnit za které, a tak jsme se s nimi rozloučili. Příjemný rozhovor vystřídal brilantní koncert ve vyprodaném Chapeau, takže my už se teď nemůžeme dočkat zítřejšího návratu na pražskou scénu. Kdo se zítra na Novou Chmelnici nechystá, bude se určitě těšit na letošní FajtFest, kde budou Oceans Ate Alaska v roli jednoho z headlinerů!

Články autora Jiří Popelka

ALAZKA: „Změna názvu? Nechtěli jsme být jen další řadová metalcorová kapela!

Na zítřejším Never Say Die Tour se krom hvězd Northlane nebo Being As An Ocean ukážou i ALAZKA. Německá kapela v ČR vystoupila pod novým jménem…

Bullet For My Valentine v Karlíně? Solidní soundtrack k fakt pěkný světelný show

Celej tejden jsem přemejšlel, zda se v neděli vydat do Café v lese na Nothing, Nowhere., nebo dát druhou šanci Bullet For My Valentine, který mě…