Rozhovory
ROUTA: V tetování je strašně moc nádhery a kýče
Přejít na obsah

ROUTA: V tetování je strašně moc nádhery a kýče

Ke svýmu dalšímu nehudebního rozhovoru jsem si vybrala tatéra Martina Routu. V současný době tetuje u Petra Bobka v Bobek Tattoo, potkat jste ho ale mohli třeba v Tribu nebo Hellu. A velmi často taky na strahovský Sedmičce.


Čau Martine, máš vystudovanou Hollarku – školu, na kterou se chce dostat většina mladých lidí, který tráví čas s rukama zapatlanýma od barev. Jak jsi to tenkrát vnímal? Byl to splněný sen, nebo jsi jen byl rád, že nemusíš na gympl nebo průmyslovku?

Hollarka. Je to šestnáct let zpátky, co jsem jí opustil, a jedenadvacet let, co jsem tam nastupoval. To je strašně dávno, od tý doby se toho stalo strašně moc věcí... Dostat se tenkrát na Hollarku bylo docela dost složitý, hlásilo se tam hodně lidí. Já jsem tam podával přihlášku dvakrát a napodruhý mě vzali. Splněnej sen to byl určitě, po devíti letech teroru a utrpení na základních školách, který jsem absolvoval. Ocitnout se v tom prostředí bylo pro mě jako vykoupení.


Dala ti škola hodně? Protože mockrát jsem slyšela od lidí, kteří se věnovali nějakému uměleckému oboru studijně, že jim pak ta chuť k tvoření třeba i zhořkla po tom, co některé věci ve škole „museli“.

Všechny umělecký školy střední nebo vysoký maj něco společnýho, je to takovej skleník, chráněná dílna, můžeš tam makat, anebo to strašně zevlit. Mně osobně se zas tak nestávalo, že bych musel konkrétně dělat něco, co by mě sralo, ale spíš jsem cejtil ty mantinely a uzavřenost. Takže pro mě to bylo naprosto ideální, v klidu jsem si mohl makat na svejch věcech, bez jakejkoliv rušivejch okolních vlivů, anebo nedělat nic. Ono se nejednalo zas tak o studium, šlo o ten čas a prostor, kdy máš celkem dost času se rozhodnout, jestli chceš prodávat třeba auta nebo se věnovat sochařství. Poznal jsem tam hodně skvělejch lidí, který měli podobnej pohled na život. Některý mě hodně ovlivnili, a to bylo pro mě nejzásadnější!


Nechci se tě ptát obligátně, jak si se dostal k tetování, ale je jasné, že ne každý absolvent umělecké školy skončí u bzučícího strojku zabodnutýho do lidské kůže. Takže jak to tenkrát vše bylo?

Já jsem se začal zajímat o tattoos asi tak čtyři roky po Hollaru. V tý době jsem poměrně hodně maloval venku a věnoval se volný barevný destrukci okolí. A tak všemožně hledal cestu ven z těch škol a akademií a předpokládanejch uměleckej směrů. Chtěl jsem se od umění a toho celýho prostředí co nejvíc vzdálit. Tetování v tý době bylo z mýho pohledu povětšinou dost vizuálně zaostalý. Ale cejtil jsem v tom hrozně moc možností a budoucnost, a tak jsem se začal aktivně zajímat. Šlo to dost pomalu. Pro první věci jsem si jel vlakem někam za Hradec Kralové. Koupil jsem si takovej první "tattoo kit", od jednoho staršího chlapíka, kterej se naučil tetovat v kriminále a pak se tím živil. Za pár stovek jsem si domu přivezl věc, se kterou jsem si začal hrát. Přišlo tetování pomerančů a jinejch neživejch předmětů. Postupem času jsem začal tetovat sám sebe na levou nohu, pěkně od kotníku nahoru. Ideální začátek pro někoho, kdo neví, jak moc má bejt venku jehla a jak rychle má strojek běžet. Prostě vytáhneš jehlu a zabodneš jí rovnou do kotníku :) Doma jsem si vybudoval tatérnu. Netrvalo dlouho a můj kamarád, tatér Babboo z Hellu, mi navrhnul, že můžu tetovat u nich ve studiu a učit se věci. No a tak nějak se to rozběhlo.


Tvoje práce může vypadat pro hodně lidí jako splněnej sen, jezdíš hostovat do zahraničí, pohybuješ se v uměleckém inspirativním prostředí, ale je to určitě hodně náročné povolání, což si asi každý neuvědomuje. Trefit se lidem do vkusu, komunikovat a trávit s nimi tolik času. A ještě být stále ohnutý s drnčícím strojkem :) Musí to být krásný, ale taky hodně vysilující, ne?

Je to skvělá práce a řemeslo, ale dost náročný. Má to mnoho benefitů a radosti, stejně jako mnoho temnejch momentů. To ,,prostředí“ je určitě inspirativní a silný. Bejt ohnutej u strojku je ale dobrej základ pro invalidní důchod. Ono je dost těžký to popsat, jednou si z toho prostě hrozně v hajzlu a pak přijde eufórie. Ani nevím, s čím bych to srovnával...
Já dělám custom kérky, tzn. ten celej dyzajn a někdy i obsah vymejšlím celej a v tom je to náročný. Dřív bylo vyčerpávající lidi dostat do stavu, že chtěli něco kloudnýho, třeba jsem hodinu někomu vysvětloval, proč ta věc, co po mě chce, je naprostá blbost. Teď je situace mnohem lepší, protože lidi jsou víc otevřený.


Působil jsi v Hellu, Tribu a teď poměrně nově v Bobek Tattoo. Nebudeme rozebírat tvoje kariérní přesuny, ale řekni, co je pro tebe jako tatéra v práci nejdůležitější. Je to zkrátka job, kde musí bejt člověk spokojenej i po jiných stránkách, než je obsah práce.

Hell a Tribo byly velice silný zkušenosti. Je určitě nutný si projít některý tetovací studia a bejt u toho a podílet se, doma se tetovat nenaučíš. Je třeba neustále koukat pod ruce jinejch tatérů a bavit se o barvách, mašinách a celkově vnímat ten celej proces. Pokud chceš tetovat v tattoo salonu, tak pro tvojí práci je určitě zásadní parta, se kterou jseš. A chceš-li dělat tattoos naplno, jako práci, potřebuješ podporu. Ta činnost se skládá z celejch dílů a plánů, který vytvářej celek. Denně musíš udělat spoustu rozhodnutí a tahů.


Co tvoje kérky? Máš nádherný rukávy a moc se mi líbí, jak o nich mluvíš. Řekni nám všem, jaký pro tebe mají význam.

Koncepty rukávů, to je jedna dlouhá epizoda pro hodně lidí. Já mám posledních pár let velký pochybnosti o významech, určitě není třeba, aby každá barevná skvrna na těle měla mít nějakej význam nebo něco vyjadřovala. Moje pravá ruka reprezentuje vnitřní svět. Je to krajina, malba, zasněná, nálada. Levá ruka je venkovní svět. Je to taková špinavá zeď, přítomnost, na kterou se dokola maluje vrstva přes vrstvu, a tak vzniká nános barev. Takže jako celek jsou mý rukávy dva světy, který mezi sebou kontrastujou.


Nevěnuješ se jenom tetování, ale i další tvorbě, takže co pácháš ve svým ateliéru?

Já úplně atelier nemám, mám takovou dílnu, pokoj. Každopádně to moje tvůrčí pole je v současnosti dost zúžený. Kreslím docela dost návrhů na kérky nebo připravuju koncepty, podle kterejch pak pracuju v tatérně. Zabývám se výrobou vlastních tetovacích jehel. Takovej lehkej návrat do doby, kdy všichni tatéři pájeli tetovací jehly. To už si skoro nikdo nepamatuje. Ty moje jehly vytvářej jinou stopu než běžný jehly a je strašně zajímavý dávat energii do samotný přípravy tetování. Takže občas nakreslím návrh a pak řeším nástroj, kterým to vytetuju.


Nedávno jsi vydal soubor ilustrací Modrá epopej. Jak tě napadlo dát do kupy kopíráky a udělat z nich knížku?

Jak mě napadlo dát do kupy kopíráky? Před pěti lety jsem uklízel studio a začal kopíráky házet do koše, asi tak za deset minut jsem je z toho koše zase tahal zpátky ven. Prohlížel jsem si je a uvědomil si, jak silnej grafickej záznam se tam skrývá! Modrá Epopej je takovej výběr z toho archivu, kterej jsem pak začal vytvářet. Je to taková freska, která v sobě nese stopy lidí a tattoos, který se v určitý době dělaly. Já jsem chtěl jen zachytit určitou náladu a trochu se povznýst nad tu vážnost, která se kolem tetování odehrává, dát si odstup a nadhled.
Co je vlastně tetování a proč ho chceme? V tetování je strašně moc nádhery a kýče. Povrchnosti a klišé. Pro dost lidí je to dost konzum, jen další věc, co si můžou koupit, pro další je to čistě životní styl. Modrá epopej je pohled z jiný strany, nejsou to fotky krásnejch potetovanejch nadlidí. Je to záznam obyčejnýho dne. Nechci se úplně vymezovat a střílet do vlastních řad. Každej po mě chce upřímnej názor, na to co si myslím. Já se jen snažím některý věci lehce posunout dál. Není to jen knížka, ale i série světelnejch boxů, ve kterejch jsou ty kopíráky uzavřený. Vydal jsem si to sám, s finalizací knížky a instalací mi pomohlo pár přátel. Momentálně je knížka k dostání v Bobek tattoo.


Když netetuješ, nemaluješ, ani nic netvoříš, jak si dáváš voraz? Nějaký hácéčka na Sedmičce, nebo vypadneš radši někam ven, do lesa třeba?

Snažím se jít ven se svojí dcerou, takže občas vypadnu na dětský hřiště. Když mám víc času, dávám průjezd městem na „rybě“ nebo grinduju volné části architektury města. To vše občas po cestě na Sedmičku anebo domů.


Jsme hudební magazín, takže řekni, co je tvoje srdcovka, co bys nám doporučil k poslechu? Na jakých akcích jsi se rozerval v moshi?

Já toho poslouchám a mám rád hrozně moc, myslím žánrově hodně odlišný věci. Moje srdcovka je bzučení vohulenýho cívkovýho tetovacího strojku. Mám rád špinavý věci, mám rád rychlý věci, nakouřený pomalý věci a divný věci. Takže to může působit dost pomateně:
Lvmen, Guided Cradle, Flowers for Whores, Supercrooo, Trosky, Leoš Janáček, Psí vojáci, Battery, Unsane, Torche, Botch, Doom, Kylesa, Miles Davis, Oldman gloom, Propagndhi, Suicidal Tendecies, Wolves in Throne Room, Courtney Pine, Tupac, C-bo, Kool Kieth, Tom Waits, Rise and Fall, Envy, Oathbreaker, Doomryders, 808Mafia, Skepta, ODB, Municipal Waste, Retox, Krs One, Beastie Boys, Cinematic Orchestra, Gil Evans, Waka Flocka Flame, Project Pat, Eric Truffaz, The Residents.

Poslední koncert, kterej mě hodně bavil, byli Saviours (poslechni tady), absolutní jízda klubem 007 Strahov!

Díky moc za rozhovor.
Routa

Já děkuju za Tvůj čas a ať se daří!

---------------------------------------------

http://routattoo.com/

https://www.facebook.com/routattoo/

https://www.facebook.com/bobektattoo/



Články autora Ascela

* RYCHLÁ SOUTĚŽ O 2 LÍSTKY NA BIFFY CLYRO *

Do Prahy se vrací skotská rocková banda Biffy Clyro, která se představí už 7. června ve Velkém sále Lucerny. A my pro vás máme rychlou soutěž!…

Lady AnnaHell: Je toho ještě tolik, co chci znát a umět!

Anna Masojídková aka Lady AnnaHell je rodačka z Děčína, která si plní svůj sen. Od studentky politologie, přes cestu za velkou louží až po…