Pokud holdujete nezávislé silné muzice, tak si nenechte ujít zajímavý rozhovor se severočeskou bandou Underground Theatre!
Zdravím Underground Theatre! Jste liberecká formace, a ač se řadíte do pomyslné škatulky post-hardcore/screamo, dnes tak moderního a profláklého stylu, působíte velmi garážově, nekomerčně a jak vyplývá z vašeho názvu, tak i undergroundově. Zkuste se neznalým čtenářům představit.
Charlie: Energie, emoce, řev, temný kytary, zdvojený bicí a jasný názor na svět kolem nás. Dost informací na to, aby si nás našel každý, kdo má tohle rád.
Peo: Já osobně mám se stylovými škatulkami problém. Děláme muziku bez ohledu na nějaký aktuální trendy a styly, který se neustále mění a vyvíjí jak v názvosloví, tak v jejich obsahu. Snažíme se být naprosto přirození a naší přirozeností je syrovost, ale zároveň melodičnost. Jsme ovlivněný kapelama, který máme rádi (Lvmen, Kylesa, Neurosis, Daitro, Thema11, Fall Of Efrafa, atd.) a hrajeme jednoduše tak, jak to cítíme. Problém je ten, že na různých profilech je nutný nějakou tu škatulku vyplnit a já mám pocit, že na jednu stranu je sice skoro jedno, co tam kdo napíše… můžem tam mít třeba taky crust, sludge, country nebo prostě jenom metal, ale na druhou stranu škatulkování slouží k základnímu popisu hudby. Jelikož se hlásíme k hardcore nejen jako k muzice, ale taky jako k životnímu stylu, i když ryzí hardcore rozhodně nehrajem, tak tam to slovo prostě musí bejt. Vzhledem k našim rozmáchlým a ne zrovna písničkovým kompozicím je tam přídomek post. A co se týče screamo, tak tam si myslím, že je to jasný. Prostě rádi řvem. V naší hudbě je spousta vzájemných protikladů, které dialekticky vytvářejí jakejsi jednotnej rámec. Jestli je to zrovna cool nebo ne, jde mimo nás. V tom spočívá underground.
Z vaší muziky tryská extrémně silná nezávislá DIY energie. Co pro vás kapela, potažmo celá hudba a proces tvoření znamená?
Charlie: Kapela je rodina a život je cesta. Je v tom naše vlastní krev a pot. Je to hlas, který den co den konfrontuji s tím, co vidím kolem sebe. Je to způsob, jakým si zachovávám v tomhle přelidněným koutu vesmíru duševní zdraví.
Peo: Hodně věcí. Je to pro mě sebevyjádření, životní vášeň a náplň, terapie a taky naprostý obnažení vlastní duše. Život v kapele a ve scéně mi navíc dává svobodu a uvědomění, že jsem člověkem – skutečným člověkem - a ne jenom strojem na vydělávání peněz, kterej mašíruje s davem, bezhlavě konzumuje, lpí na kariéře, penězích, majetku, společenským uznání a podobnejch hovadinách. Především je to taky velká zábava a občas alibi pro zběsilou kalbu (smích).
Zajímavostí jsou vaše dvě bicí soupravy, co vás vedlo k tomuto nevšednímu obsazení?
Peo: Tak tuhle otázku jsem nečekal (smích). Máme prostě rádi rámus. Celý to vzniklo asi před dvěma lety, kdy bubenici Ginger zaskočil na pár koncertů Will. Když se Ginger vrátila, nechtěli jsme Willovi říct něco ve smyslu: „Díky, kámo. Hrál jsi fajn, ale…“ Na druhou stranu jsme nechtěli vykopnout ani Ginger, takže jsme začali hrát v tomto netradičním složení. Navíc nám učarovala Kylesa a my pochopili, že hrát se dvěma bicími soupravami sice není žádná sranda, ale je to velká výzva. Willa, kterej po čase odešel, nahradil další bubeník Vladik. To je mimo jiné důkazem toho, že nám dva bubeníci zkrátka vyhovují.
Máte anglický název, vaše texty jsou však české. Jak si vysvětlujete tento rozpor?
Peo: To mě nikdy nenapadlo … prostě to tak je. Undergroundový divadlo zní ale dost příšerně, ne?
Charlie: Underground Theatre je něco, co z nás vypadlo mnohem dřív, než jsem vůbec začali hrát. No a nakonec se z toho čirou náhodou stala i malá pocta místu, kde jsme si jako náctiletí vydělali na své první nástroje. Pořád jsme ale česká kapela, máme rádi češtinu a chceme aby nám lidé rozuměli.
Ještě zpět k textové složce vaší tvorby, co pro vás znamenají? Preferujete intenzivní nesložité texty, které mají určitou symboliku a velký náboj, nemýlím-li se?
Peo: Nemýlíš se. Já osobně nemám rád přespříliš explicitní texty, v nichž je plno agitačních frází a spíš než hudební text připomínají suché politické proklamace bez fantazie. Taky nemám rád žádný složitosti a přehnané vyumělkované tlachání, kterému nikdo nerozumí a zrovna tak nesnáším prvoplánovost. Snažíme se tedy o jednoduché vyjádření v symbolech a obrazech, které otevírají široké pole pro vlastní interpretaci každému posluchači. Texty doplňují hudbu a dovytvářejí náladu celku. Zároveň zachycují náš pohled na svět a společnost, která redukuje jednotlivce na příslušníky různých uměle vytvořených kast a brání jim v rozvoji jejich skutečné integrity. Naším hlavním tématem a pojítkem všech textů je svoboda s hodnotami, které s ní souvisejí. To už se ale dostáváme spíše k sociálně-politickému pojednání…
Charlie: Texty vnímáme jako velice důležitou součást našeho projevu. Prvotní komunikaci s lidmi co přijdou na koncert nebo si poslechnou naší desku. Celé EP je vlastně příběhem o člověku, který se ve své touze po svobodě vzepřel lidskému světu a raději zemřel, aby se mohl stát vlkem. Nezkroceným inteligentním tvorem, který zná chuť krve, ale nikdy nezabíjí pro potěšení. Je to jednoduchý svým způsobem pohádkový příběh. Bohužel ale stále více než aktuální. Každým dnem ztrácíme část své vlastní svobody. Stávají se z nás otroci mezinárodních korporací, volíme politiky, kterým jde jen o vlastní prospěch a moc a nasloucháme médiím v nichž jsou informace upravovány podle politických a ekonomických potřeb jejich majitelů.
Působíte jen v severočeském kraji, nebo své poselství předávat po celé zemi?
Peo: Hrajeme všude tam, kde nás chtěj. Když nás někdo pozve na koncert, neodmítneme ať je to kdekoliv. Koneckonců koncerty jsou právě tím, co dává našemu veškerému snažení smysl.
Charlie: Míst kde jsme ještě nehráli je stále poměrně dost, ale určitou dobu už víceméně jezdíme po celý republice. A přesně jak říkal Peo. Rádi hrajeme všude tam, kde o nás mají lidé zájem. Kluby, hospody, sklepy, bunkry, louky, stany, obýváky. Výjimku tvoří pouze chrámy konzumu a místa, kde se mezi sebou zdraví zdviženou pravicí. Zkušenosti ale už máme i s koncerty v zahraničí. Hráli jsme v Německu i Polsku, kam se teď o víkendu (10.6. – 12.6.) společně s naší sesterskou bandou Drom - (bandzone.cz/drom) - znovu podíváme.
Na konci minulého roku jste vydali vlastním nákladem debutové EP Tak mi odpověz, jak ti chutná krev. Povězte nám něco o tomto kotouči.
Peo: Je to CD se šesti starými songy. Vnímám to jako završení jedné etapy naší kapely, která trvala několik let. Ty věci jsme totiž hráli na koncertech docela dlouhou dobu a neměli jsme žádnej důstojnej materiál, s nímž bychom se mohli prezentovat. Než však to naše „veledílo“ vzniklo, uteklo mnoho vody. Nahrávali jsme to s pomocí přátel po libereckých zkušebnách a byli tak u celého procesu. Myslím, že je to nejlepší způsob pro natočení debutu. Naučili jsme se totiž spoustu věcí, spoustu věcí pochopili, přestáli jsme celou řadu nesnází a získali tak na kolektivní síle. Zkrátka nás to posunulo o pořádnej kus dál.
Charlie: Je to ohlédnutí za dobou, během které jsme se pokusili nějakým způsobem definovat, co jsme vlastně zač a co chceme naší hudbou lidem sdělit. Dobrý odrazový můstek k tomu, abychom své vize rozvíjeli na dalších nahrávkách dál.
Nahrávka je neučesaná a hudebně drsně špinavá. Je to záměr, nebo to vyplývá z vaší nezávislé UG filozofie?
Peo: Nahrávka je taková, jací jsme byli my v době jejího vzniku. Má samozřejmě svoje rezervy, ale vzhledem k podmínkám a zkušenostem všech, kteří se nahrávání účastnili, jsem s ní jsem spokojenej. Je to prostě autentická výpověď zachycující naše tehdejší stadium.
Charlie: Abych pravdu řekl, té garážové špíny a neurvalosti jsem tam chtěl ještě o něco víc. V době kdy tahle placka vznikala, jsme ale tu správnou koncertní energii, ještě nedokázali stoprocentně zachytit. Kapele ta zkušenost ale dost pomohla a na novém materiálu, který v současné době vzniká a jehož části už nyní hrajeme na některých koncertech, je to znát.
Máte nějaké plány do budoucna, nějaké hudební cíle, vize?
Peo: Podepsat kontrakt se SONY, dostat se na MTV a zahrát si v Madison Square Garden (smích). Dobře, tak tedy vážně. Plánů a cílů je fůra. Život té naší těžkopádné mašiny UT však plyne pozvolna… jednou rychle, jednou pomalu, takže si netroufám odhadnout, kam se v budoucnu dovalíme. Nicméně nyní tvoříme novej materiál na novou desku. Kdy a jak vznikne, nehodlám tipovat. Může to být půl rok, nebo taky dva roky. Není kam spěchat. Důležitý je, abychom si za každým naším počinem skálopevně stáli.
Charlie: Jak už jsem říkal nedávno v jiném rozhovoru. Mám jedinej cíl. Žít kočovným životem a hrát všude, kde se dá. A když se u toho s kapelou podívám třeba na Fluff Fest, budu spokojenej jak malý děcko.
Díky za rozhovor a přejeme hodně štěstí!
