Posledních pár dnů, potažmo týdnů, musí být pro pořadatele, booking agentury, ale také fanoušky, kteří prahnou po koncertech, velmi náročné. V Praze se totiž za poslední dobu sešlo hned několik významých koncertních šňůr. Na vyumělkovaný svatý Valentýn si v pražském Matrixu udělaly zastávku kapely, jejichž tvorbu si jen tak ledajaký páreček před zalezením do postele na navození atmosféry nepustí (i když určitě najdeme i takové exoty). Caliban, Winds of Plague, Eyes Set To Kill, We Butter The Bread With Butter a Attila.
Get Infected Tour bylo přesunuto ze sympatického a dobrou atmosférou nasáklého Rock Café do nevrlého a chladného Matrixu. Už dávno před akcí bylo zřejmé, že se tahle tour v Praze bude těšit pouze komornější amosféry s někola desítkami, maximálně však stovkou návštěvníků. Důvod? Výše zmíněné, koncerty a akcemi napěchované úvodní měsíce roku 2012. Stalo se tak, že někdo nevěděl, kde show nakonec proběhne, ani kdy vystřelí její startovací signál. Tu se psalo 18:30, tam zase 19:00. A to je příčina, proč vám nejsme schopni přepsat, co se dělo při vystoupení amerických groove metalcoristů Attila. Jednoduše jsme je zmeškali.
Mira jackvegas Tříska
O německé We Butter The Bread With Butter, zkráceně a neformálně Másla, jsme už ale naštěstí nepřišli. Kapela kolem Paula Bartzsche je známá svými šílenými až úchylnými kompozicemi, díky nimž je zkrátka nezaměnitelná, možná i proto jsem na jejich set byl nadržený jako fena německého ovčáka na jaře. Škoda. Z nahrávky, doma v teple s nohama na stole, se jejich deathcore nintendo slátanina poslouchá dobře, naživo mě ale příliš nebavili. Kapela oděná v černých kožených bundách, na které měla připevněny malé reflektory řezající tmu v Matrixu, sice vypadala efektně, ale čekal jsem, že toho vyždímají víc. Asi nechám tyhle německé prznitele zase na nějaký čas u ledu.
Jakub Rissaweg
Jako třetí na pódium nastoupili Eyes Set To Kill, na které jsem se osobně těšil nejvíc. V tomto případě by, i když špatně česky, šlo napsat "nastoupily", protože tato kapela je ve svém žánru docela unikátní působením dvou sester, Alexie a Anissy Rodriguezových. U poměrně velkého turné se dvěma tourbusy by člověk očekával aktivní bedňáky a stage techniky, jenže muzikanti všech kapel - kromě, později, hlavních hvězd Caliban - si museli veškerý vercajk na pódium sami nanosit a následně přímo před fanoušky nazvučit. U většiny hudebníků by něco takového člověk přešel, i když na tohle fungování u zahraničních interpretů zvyklý nejsem; sledovat však křehké nalíčené princezny, jak všechno odírají samy, jak kdyby byly jen z místní kapely, bylo zvláštní. Nicméně ke koncertu: byl jsem velmi zvědavý, jak se, podle mě, svěží a originální hudba ESTK projeví naživo a jak zní unikátní latinskoamerický popový hlas Alexie v reálu. I když ne bez výhrad, kapela předvedla výborný výkon. Řvoun Cisko Miranda byl hlasově indisponovaný, takže některá screama obzvlášť v první půlce setu nevyzněla, kapela byla lehce zaskočená extrémně malou návštěvností (odhadl bych tak 70-80 lidí), velmi špatný zvuk (ten se držel ve stejných kolejích, bohužel zřejmě schválně, na všechny neheadlinery) výkonu také nepřidal. Vše však vyvážil zážitek z živého podání. Už jako druhou skladbu ESTK spustili píseň Heights z alba The World Outside, kterou osobně považuji za fantastickou záležitost. Nedá se říct, že by lidi nějak extrémně vzbudila, ale mě rozhodně ano. Energie z nahrávek fungovala přes špatný zvuk i přes absenci druhé kytary. Ta byla pouštěná z playbacku, ale ne dost výrazně na to, aby skutečně pronikla, a hlavně, fungoval i onen ženský vokál. Alexia Rodriguez se předvedla jako výborná zpěvačka s jistou intonací i se srdcem, později v osobní konverzaci dokonce i jako milá slečna. Během setu následně zazněly i další hity jako třeba Darling, a nakonec ho celý uzavřela má druhá nejoblíbenější skladba této arizonské bandy, Broken Frames.
Mira jackvegas Tříska
Ženskou něžnost a krásu na podiu vystřídala chlapská muskulatura, surovost, agrese a nasranost. Headlinerem večera mi byli kalifornští symfoničtí deathcoristé Winds of Plague. To, že nahradili oblíbené All Shall Perish, mi zas tak nevadilo. ASP jsem viděl hned několikrát, u WOP to byla moje premiéra. Uhlazené vystoupení Eyes Set To Kill smetl Johny Plague a jeho parta jako tornádo dřevěný floridský příbytek. WOP nastoupili se skladbou Refined in the Fire z aktuální desky Against the World, za kterou hned následovala hymna Decimate the Weak ze stejnojmenné desky. Frontman Johny neměl žádný problém s chabou návštěvou, ani emo osazenstvem v prvních řadách. Jednoho takového, vzrůstem čtvrtinového chlapečka, si ovázal kolem krku. Možná z recese, možná proto, aby demonstroval, že v klubu byla vážně neuvěřitelná kosa. Against the World, Drop the Match, California a hlavně závěrečná klipová hitovka The Impaler, to byly ty pravé valentýnské dárečky k pomuchlování. Díky Obscure, jste vážně nenahraditelní! U WOP mě zamrzela snad jen jedna skutečnost a to ta, že za klávesami již nestojí potetovaná brunetka Kristen Randall, ale peroxidová blondýna Alana Potocnik, která dříve působila u vampírů The Breathing Process.
Jakub Rissaweg
Na pódium Matrixu prvně za večer pořádně přišli technici a odhrnuli plachty z celého, v klubíku docela majestátně vypadajícího rigu Caliban. Zde si neodpustím rýpající poznámku. Je správné, že má headliner odlišné podmínky, aby bylo vidět, kdo celý koncert zaštiťuje, ale co je moc, to je moc. Ona aparatura včetně bicích odpočívala po celý večer na svém místě, přehozená, jak už bylo řečeno, plachtou, jenže vzhledem k velikosti pódia ho zabrala celé. Že kytaristi předchozích kapel v případě problémů se zvučením museli k reproboxům šplhat pod plachtu, zarazí. Že se však bicí nikoho dalšího doprostřed nevejdou a celá situace se vyřeší tím, že jsou bubeníci ne zrovna "malých" kapel odsunuti i se svým nástrojem doleva na "odpočivadlo" zakryté PA bednami a úplně bez osvětlení, to už vyloženě kopne do očí, a o Calibanech to alespoň v mých očích nevypovídá nic dobrého. Celému tomu však byla nasazena koruna ryze praktická. Řekl bych, že slušná část fanoušků přišla na některou z prvních čtyř kapel, a tudíž byla nucena velmi špatný zahuhlaný a vlastně i zbytečně tichý sound svých oblíbenců přejít s tím, že "asi půjde o blbou akustiku klubu" (který je mimochodem spíš hnízdem akcí spojených s elektronickou hudbou a tomu také přizpůsobený). Jak si ale lze vysvětlit, že v momentě, kdy Caliban prvně hrábnou do strun, se rozezní hlasitá, masivní, bohatá a perfektně čitelná katedrála zvuku (tak dobrá, že jsem podobné nazvučení dlouho neslyšel)? Je jasné, že zvukař první čtyři kapely úmyslně topil a hlavní hvězdy vytáhl, stalo se to ale do tak velké míry, že mě to dost naštvalo.
Nicméně k hudbě, ta mě překvapila asi úplně stejně, tentokrát však v pozitivním slova smyslu. Od prvních tónů do nás byl sypán tradiční metalcore s netradičními postupy. Výsledná směs byla dost bohatá, a užili si jak milovníci circlu a moshe, tak i introvertnější posluchači. Všeho bylo dost - silné melodie, jak kytarové, tak zpívané (mimochodem velmi čistě), byly střídané opravdu masivními breakdowny, aby se za chvíli mohlo akcelerovat svižnými metalovými riffy podtrženými brutálním screamem, provokujícími k pohybu. Výkon působil profesionálně, promyšleně ale osobně, a hlavně bavil. Úplně nejvíc mě chytla nová věc Memorial, ve které je velmi výrazný kytarový motiv a působí jako jedna z nejzralejších věcí, co kdy tito Němci vytvořili. Celkově však zazněl průřez celou diskografií. Na Caliban se sešlo už alespoň "použitelné" množství lidí a nakonec spolu s kapelou vytvořili skvělou symbiózu plnou akce a atmosféry. I přes počáteční nedůvěru ve mě Caliban zanechali výborný dojem a připisuji si je mezi kapely, které chci příště vidět zas.
