Billie Eilish. Ta holka s pytlovitým oblečením, šepotem místo zpěvu a Grammy ve vitríně. Není to zrovna typický coreMusic materiál – ale věřím, že svoje posluchače má i mezi coristy. Možná je to tvoje guilty pleasure, kterou nahlas nikdy nepřiznáš. Ale jedna věc je jistá: Billie Eilish je fenomén, kterému se nevyhneš. A za pár dní vystoupí v pražské O2 areně.
Když ti je čtrnáct a rozbrečíš internet
Všechno to začalo nenápadně – v roce 2015, kdy tehdy čtrnáctiletá Billie nahrála spolu s bratrem Finneasem track Ocean Eyes na SoundCloud. Původně šlo o školní úkol. O pár měsíců později z toho byl virál, smlouva s labely a začátek nové kapitoly pop music. Tichý šepot, melancholie, trapové beaty a texty, které nepřipomínaly typické popové zamilované popěvky, ale spíš úzkostné výpovědi teenagera v rozkladu.
Na vlně tohoto úspěchu Billie v roce 2017 vydává své první EP Don’t Smile at Me, které její zvuk definovalo ještě výrazněji. Tracky jako Bellyache, Idontwannabeyouanymore nebo COPYCAT nastavily jasný směr – pomalé tempo, temné nálady a texty o nejistotách, vztazích i odmítání vlastního obrazu. EP sice vzniklo v domácích podmínkách, ale už tehdy bylo jasné, že tu roste popová hvězda, která nepřijde s konfekcí.
Grammy, Bond a světový megastatus
V roce 2019 Billie vydává své debutové album When We All Fall Asleep, Where Do We Go? a okamžitě bourá všechny žebříčky. Tracky jako Bad Guy nebo Bury A Friend zná i tvoje máma. A pak to přišlo: šest cen Grammy v jediný večer, čímž se Billie stala první ženou, která kdy ovládla všechny čtyři hlavní kategorie (Album, Record, Song, New Artist).
O rok později přichází další milník – napíše a nazpívá titulní skladbu k bondovce No Time To Die. Píseň vznikla opět ve spolupráci s Finneasem, na orchestrálním aranžmá se podílel samotný Hans Zimmer. Výsledkem je temná a elegantní balada, která přesně sedla na míru modernímu Bondovi – a Billie za ni získala Oscara i další Grammy.
Pochroumaná psychika, trauma a další nehezké věci
Billie nikdy nehrála podle pravidel. Ať už jde o módu, identitu, sexualitu nebo přístup k psychickému zdraví. Její texty nejsou o parties v L.A., nýbrž o nočním přemítání, depresích, sebepoškozování a tlaku, který přichází se slávou. Není to “feel good pop” – je to náladová, temná a (pro mnohé právě proto) až nepříjemně autentická hudba.
Veřejně mluvila o úzkostech, nespavosti, tělesné dysmorfii i o vyhoření, které ji dostihlo ve chvíli, kdy jí bylo teprve sedmnáct. Její přístup k duševnímu zdraví není jen marketing – je nedílnou součástí její tvorby. V dokumentu The World’s a Little Blurry (2021) nechala nahlédnout do zákulisí svého života v průběhu jednoho roku, včetně momentů naprostého vyčerpání, terapie, koncertních zranění i napjatého vztahu k vlastní slávě. Je to portrét hvězdy, která má všechno – ale často se cítí prázdná. Billie není hlasem generace proto, že by ona sama chtěla, ale protože říká nahlas to, co spousta lidí neumí sama sobě přiznat.
Happier Than Ever: zklidnění, které bolí
Album Happier Than Ever (2021) je výpovědí Billie, která už není teenager hledající výraz, ale mladá žena, která reflektuje tlak, slávu i vlastní limity. Deska nabízí pomalejší tempo, akustické aranže, vlivy jazzu i klasického písničkářství – a hlavně obnaženou upřímnost. Titulní skladba, která přeroste z klidné balady v katarzní, až rockově laděný, výbuch, je pro mnohé fanoušky jedním z nejsilnějších momentů její tvorby.
Název alba působí jako sarkastický komentář k tomu, co se děje uvnitř i venku. Je to nahrávka o osamění, rozchodech, útěcích i o hranicích, které si člověk musí nastavit, aby v showbyznysu přežil se zdravou hlavou.
Hit Me Hard and Soft: Billie, jak ji (ne)znáte
Třetí studiové album Hit Me Hard and Soft vyšlo v květnu 2024 a ukazuje Billie jako umělkyni, která už nehraje podle očekávání ani pravidel. Je to deska, která se neschovává za trendy – spíš klade otázky a nutí tě poslouchat pozorněji. Zvukově jde o návrat k minimalistickému přístupu z debutu – je to album syrové a úsporné, ale zároveň vrstevnaté a intenzivní.
Deset skladeb bez předchozích singlů – žádné laciné teasery, žádná zbytečná omáčka. Jen Billie, Finneas a jejich svět plný tichých krizí, vnitřních bojů a občasného úniku. Textově je tahle deska stejně temná jako osobní – vztahy, sebevědomí, samota i přijetí vlastní identity. Billie zní dospělejší, ale ne o nic méně zranitelně. Hit Me Hard and Soft je soundtrack k introspektivnímu létu, které bolí i uklidňuje zároveň.
Praha 2019 vs. Praha 2025
Když Billie v roce 2019 poprvé vystoupila v pražské O2 areně, už dávno nebyla jen „zázračné dítě internetu“. Měla za sebou debutovou desku, která proměnila globální pop, a status nové ikony, která mluví jazykem generace Z bez jakýchkoli filtrů. Koncert tehdy potvrdil, že i v obřím prostoru umí vytvořit intimní propojení – žádné přehnané efekty, jen ona, temnota a emoce, které visely ve vzduchu.
Letos se vrací na stejné místo, ale s úplně jinou perspektivou. Billie v roce 2025 už není novým objevem – je stálicí, která si svoje místo vybojovala tichým, ale neústupným způsobem. A nové album Hit Me Hard and Soft bude rezonovat ještě silněji, když zazní naživo. Není to hudba, kterou čekáš tady na coreMusic, ale možná právě proto si tu zaslouží místo. Protože i když miluješ breakdowny, growly a pity, někde v tobě možná Billie Eilish rezonuje.
NAPSALA: Anna Jindráková