Sobota 14. června přinesla do Hradce Králové festival v plném proudu – početnější davy, nabitá atmosféra a mix žánrů od pop rocku až po surovou hardcore smršť.
Den odstartovala britská parta Creeper, která na pódiu nabídla propracovaný mix vizuální show, emo-vibu a melodických refrénů. V setlistu zazněly klasiky i novější kousky.
Pár chvil před jejich vystoupením nás překvapilo oznámení údajně tedy už úplně posledního evropského tour Stray From The Path, kde figuruje i Praha. Nakonec se tedy nejednalo o české rozloučení s touhle oblíbenou angažovanou raketou, a určitě i proto bylo v divokém pitu i trochu té radosti navíc. Co si budem, kapela má furt energie na rozdávání a zase to bylo super!
Mezi poslední letní třešničky festivalu musíme zařadit i vystoupení Thrice, kteří se dlouhodobě vyhýbají České republice, a tak jsme si jejich set nemohli nechat ujít. V tom nechutném vedru představoval příjemné ochlazení – pro mnoho posluchačů šlo o první seznámení s kapelou, zatímco my, zarytí fanoušci, jsme si užívali fenomenální vokály Dustina Kensruea. Teď už jen budeme doufat, že se na nás usměje štěstí i v podobě klubovky, kde by tahle parta rozhodně vynikla ještě víc.
Pod stanem na stagi Evropy 2 pak předvedli svůj specifický kompromis mezi intelektuálním hardcorem a punkovým hněvem Refused. Kapela svou show potvrdila, že i po třech dekádách na scéně dokázala udržet socio-politický náboj a sebevědomý výkon.
V brzkých večerních hodinách na hlavní stage dorazila britská trojice Biffy Clyro, která symbolizovala spojení alternativy, progresivního rocku a emocionálního náboje. V rámci energického setu zazněly všechny důležité pecky a publikum odpovídalo nadšením a zpíváním společně s kapelou.
První vrchol večera přišel v podobě amerických Motionless In White. Metalcorový brutalismus koncertu přinesl mohutný mix growlů, beatů i vizuální gotické show – jejich koncert byl jedním z těch, které se při sobotním programu vryly do paměti fanoušků undergroundu i větších pódií. Škoda jen toho, že se s přibližujícím se koncem jejich setu fanoušci čím dál tím více trousili na hlavní stage očekávat headlinery.
A pak už se schylovalo k té vzácné chvíli, na kterou rekordní padesátitisícový dav čekal celé čtyři dny – vystoupení Linkin Park. Prostor před Fat Lady se zaplnil jako nikdy předtím v historii. To ohromné množství lidí v nejednom z nás vyvolalo i určité obavy o bezpečnost. Ty se naštěstí rozplynuly hned s prvním tónem, který doprovázel laserový paprsek mířící ze střechy stage rovně směrem dolů na pódium k prostoru, kde většinou zhruba stojí vokalista. Paprsek příznačně rozčísnul dlouhé čekání na vymodlené vystoupení kapely a jelikož se tento motiv opakoval a rozšiřoval v průběhu show, jakoby tak Linkin Park obrazně vytyčili novou éru své existence.
V průběhu intra dav zachytil připomínku Chesterova zpěvu skrze malý snippet skladby Castle of Glass. Tento dojemný detail odstartoval zhruba hodinu a půl dlouhou show Linkin Park, která se nadále obešla bez jakýchkoli smutečních proslovů či gest. Chesterovo jméno nebylo zmíněno ani jednou, přesto jsme však všichni včetně kapely věděli, že je stále s námi. Vzpomínal každý sám ve své mysli, ale i společně nahlas prostřednictvím textů starých písní. Kapele a jejímu týmu se podařilo vytvořit naprosto perfektní balanc mezi nostalgií, respektem a oslavou nového začátku. Jakkoli vše z toho zůstalo nevyřčeno, bylo to skrze dobře sestavený setlist, intra, mezihry a dynamiku show jasně patrné a čitelné. Důležitým faktorem, který tomuto dojmu pomohl, bylo vystupování nové zpěvačky Emily Armstrong. První část koncertu, kdy zněly pecky z alba Meteora, se téměř bez jediného kroku soustředila u svého mikrofonu na zpěv. Úlohu jakéhosi frontmanství na sebe zprvu vzal Mike Shinoda, ale zhostil se toho přirozeně, žádné zbytečné strhávání pozornosti na sebe. Kapela prostě nechala především znít hudbu. Skvěle odehrané skladby měly prim, čemuž pomohl výtečný zvuk. Teprve s písněmi z nového alba, které vznikalo už ve spolupráci s Emily, se zpěvačka vydávala na procházky po pódiu i po molu. Večer tak působil velmi přirozeně a vlastně i dost lidsky, samozřejmě také díky storce o oholené hlavě, kterou určitě už dobře znáte. Na závěr jeden důležitý poznatek – bylo totiž mega znát, že v publiku se nachází spoooousta mladých lidí, které roztančily právě až ty nejnovější pecky! Potvrzuje se, že deska From Zero je opravdu nový začátek a obstojí i sama za sebe bez kontextu předchozí diskografie.
Long story short, Linkin Park v Hradci splnili všechna očekávání. Skutečně to byl největší koncert v historii festivalu, a to nejen počtem diváků či z hlediska finančních nákladů, ale hlavně svým kontextem. Kapela, která doslova definovala celou jednu generaci, přijela ukázat, že má na to oslovit i generace příští.
Kdo ještě neměl dost, mohl po Linkin Park zamířit na corovou tlupu From Fall to Spring, kterou přiveze v listopadu do Paláce Akropolis Pragokoncert. Velké stage uzavřeli dokonalí Fontaines D.C. – irská post-punková senzace posledních let, které se perfektně podařilo svoji poetickou, romantickou, smutně nostalgickou a zamlženou náladu z alb přenést bezezbytku i do živého vystoupení.
Londýnský producent Venjent pak nabídl závěrečný zabijácký elektronický mejdan. Komu zbyly síly (a bylo nás fakt hodně), ten se rád nechal chytit do spárů ostrého DnB a nebyl puštěn až do samotného konce v půl třetí. Venjent nenechal dav (ani sám sebe) vydechnout na jedinou vteřinu a tahle party je úžasná poslední vzpomínka na letošní RFP.
Rock for People se letos snažil vyrovnat těm největším festivalům v Evropě – a v mnoha ohledech se mu to skutečně podařilo. Ať už šlo o rostoucí návštěvnost nebo doprovodný program, na který člověk narážel na každém rohu areálu. Velmi vítanou novinkou byla i samotná prodejna Tesca v jednom z hangárů, kde si návštěvníci mohli nakoupit čerstvé potraviny a ušetřit tak nějakou tu prašuli na pár drinků navíc.
Na čem ale festival bude muset rozhodně ještě zapracovat, jsou kempy, zejména přívod vody a toalety v areálu, které byly oproti minulému ročníku ve špatném stavu. Kdo nebyl ledoborec, ten si sprchu moc neužil. Pokud návštěvníci po něčem opravdu volají, je to čistota – a doufejme, že se na ni pořadatelé příští rok zaměří, zvlášť když má dorazit zase o několik tisíc lidí víc.
My už teď přemýšlíme, jak se podaří takhle povedený ročník RFP překonat. S tím samozřejmě souvisí i očekávaný line-up na příští rok, z něhož se první jména nejspíš dozvíme už letos na podzim. Sleduj naše sociální sítě, ať ti nic neunikne – a třeba se zase potkáme v pitu!
A JAK VYPADAL PÁTEJ, NAROZENINOVEJ DEN S RŮŽEMA?
Po čtyřech intenzivních dnech se v neděli 15. června atmosféra na Rock for People trochu proměnila. Kemp se postupně vyprázdnil, návštěvníků ubylo, ale za nás to celému areálu paradoxně jen prospělo. Davy byly menší, fronty kratší a prostor dýchat i užívat si hudbu byl znatelně větší. A přesto energie mezi lidmi zdaleka neuvadla.
Na pódiích se během dne vystřídala pestrá škála žánrů a nálad. Švédští Self Deception servírovali poctivý moderní metal s dávkou melancholie i energie. Pan Lynx potěšil svižnou alternativou a Signs of the Swarm roztočili moshpity i circle pity. Spoustou fanoušků očekávání Adept přidali melodický metalcore se silnými refrény, Rival Sons nabídli stylový rockový groove s prvky sedmdesátek a mexické trio The Warning ukázalo, proč patří mezi aktuální nejnadějnější ženské kapely na rockové scéně.
Zlatým hřebem dne byla večerní tříhodinová (!) show amerických rockových legend Guns ‚n’ Roses. Ačkoli se dalo čekat, že to bude spíš zážitek pro největší fanoušky, kapela zvládla udržet pozornost i všech ostatních. Zazněly všechny zásadní hity od Welcome to the Jungle přes Sweet Child O’ Mine až po Paradise City, nechyběly ohně, silné vizuály, závěrečný ohňostroj ani čtyři různé outfity Axla Rose. A nutno říct, že i když se často spekuluje o jeho hlasové formě, tentokrát mu to zpívalo překvapivě dobře. Celkový vizuál byl sice občas lehce kýčovitý, ale k pompéznosti G’n’R to vlastně sedělo – a celý set působil jako důstojná tečka za oslavou 30 let festivalu.
Letošní pátý den Rock for People tak ukázal, že méně někdy znamená více – a že i po několika dnech intenzivního programu může přijít den, který si zapamatujete díky klidnější atmosféře, skvělé dramaturgii a parádnímu zakončení.
Napsal: Matty, Jirka, Anička, Mejra
Fotil: Mejra Drkal
