Třetí den letošního ročníku Brutal Assault jsme si lehce opepřili rozhovorem. Získali jsme totiž šanci vyzpovídat kapelu Gaerea z Portugalska, konkrétně frontmana a zpěváka, jehož jméno ale neznáme. Ten nám jako jeden z pěti anonymních členů této party skrytých tváří prozradil, proč se kapela nedrží striktně jen jednoho žánru a jak anonymita ovlivňuje její tvorbu.
Ahoj! Díky, že sis našel čas na rozhovor tady na Brutal Assaultu. Pamatuju si, že jste před pár lety hráli na Fajtfestu, což je přece jen trochu jiné publikum. Jak na to vzpomínáš?
Taky díky! Jasně, nebylo to úplně naše typické publikum, ale hrajeme všude tam, kde nás lidé chtějí slyšet. Někdy se k takovým místům dostaneme dost nečekaně. Asi jsme se promotérovi tehdy líbili a chtěl zakončit večer něčím tvrdším. Každopádně jsme si to užili. Necítili jsme žádný tlak ani nervozitu. Na koncertech prostě děláme to, co milujeme, a je vždycky super hrát pro lidi, kteří nás slyší poprvé. Třeba tím někoho zaujmeme.
Chcete v lidech vyvolávat nějaký konkrétní pocit, když vás vidí poprvé?
Záleží na písni, ale myslím, že klademe velký důraz na vizuální stránku. Je v tom určitá agonie smíchaná s obrovskou energií, kterou přinášíme na pódium. Je to prostě to, kým jsme, jak se prezentujeme a jak prožíváme vlastní hudbu. A co u toho cítí lidé… to už není na mně. Nechci nikomu říkat, co má cítit – pokud vůbec něco cítí.
Co se týče vizuálu, používáte takový specifický symbol. V podstatě ho umisťujete skoro všude, i na maskách. Vytvořili jste si ho sami, nebo jak vznikl?
První sigil, který jsme používali na maskách, byl Asmoday sigil. V začátcích pro nás hodně znamenal, objevoval se i na našem prvním EP. Byla to doba, kdy jsme teprve hledali vlastní koncept a zjišťovali, kam jako kapela směřujeme.
Dnes už s tím přímo nepracujeme, ale považuju za důležité zachovat si určité jádro toho, jak jsme začínali. Některé nápady z té doby jsme si nechali, protože si nemyslím, že se musíme s každým novým albem úplně měnit. Ten původní záměr byl tehdy důležitý a měl by v naší tvorbě zůstat. Náš současný hlavní sigil jsme si vytvořili sami s myšlenkou, že jednou, až ho lidé uvidí, hned poznají, o koho jde.
Asi je to častá otázka, ale jaké jsou nevýhody být anonymní kapelou? Anonymní v tom smyslu, že vaše jména nejsou veřejně známá a vždy vystupujete v maskách…
Nikdo se na to vlastně nikdy přímo neptal. Nemyslím, že jde o výhody nebo nevýhody. Jsou věci, které díky tomu můžeme dělat, a věci, které dělat nemůžeme. Jsou věci, které chceme, a jiné, které dělat nechceme. Záleží prostě na situaci. Nikdy jsme neměli pocit, že by nás to nějak omezovalo. Jsme takoví, jací jsme.
Samozřejmě se objevují srovnání, hlavně dnes. Když jsme začínali, lidé nás přirovnávali k Mgła, teď nás srovnávají se Sleep Token. Možná za pár let se jiné kapely budou přirovnávat k nám. Je to přirozený cyklus. Když člověk vidí něco nového, automaticky si to spojí s něčím známým. Tak prostě funguje lidská mysl.
Takže to nevnímám negativně. Naopak, mám radost, že díky Sleep Token přichází k extrémnější hudbě nová, mladší generace fanoušků. Nemám s tím žádný problém, tu kapelu mám taky rád. A je skvělé, že se z nich stala tak velká rocková kapela, která přivádí tyto „děti“ k tvrdší muzice. Všichni z toho nějak těžíme. I tady na festivalu jsem viděl spoustu triček Sleep Token. Ať už je máte rádi, nebo ne, každý z toho něco má.
Takže díky tomu teď získáváte spoustu nových, mladých fanoušků? Jak bys Gaerea popsal lidem, kteří vás teď objevili poprvé?
Ano, určitě. A jsme za to vděční, protože nová generace bude dál formovat to, kam se hudba posune. A jak bych nás popsal? Jsme melodramatická kapela z Portugalska, která tvoří hudbu pro extrémní situace. Zabýváme se zoufalstvím, ztrátou a těžkými aspekty života, často vycházejícími z našich vlastních zkušeností. A to všechno pak překládáme do extrémní hudby.
Jaké to bylo přejít z menší portugalské scény na větší festivaly a pódia?
V Portugalsku máme hodně kapel, ale scéna sama o sobě není velká. Jsme tu my, Moonspell a pár dalších.
Chce to hodně odhodlání. Musíte sednout do dodávky a jezdit po turné, dokud si vás lidé nezačnou všímat. Myslím, že tím si musí projít každá kapela.
Portugalsku trochu škodí jeho poloha. Jsme daleko od všeho, nebo to tak aspoň působí. A v jižní Evropě obecně musíte mít větší odhodlání, pokud chcete dělat něco uměleckého a zároveň tím platit účty. V zemích jako Norsko, Nizozemsko nebo Německo má hudba v životech lidí mnohem silnější postavení.
U nás to tak není, takže pokud chcete něco dokázat, musíte hodně obětovat – život, přátele, vztahy, práci. Tohle je naše práce. Rozhodli jsme se, že tohle budeme dělat, že to bude náš život. A když občas musíme spát v dodávce, tak to prostě uděláme. Protože nakonec si stejně řekneme: „Stálo to za to!“
Jaké to bylo dávat kapelu dohromady na úplném začátku?
Na začátku jsem chtěl jen dát dohromady pár nápadů na EP. Pak jsme ho vydali a začali dostávat malé pozvánky hrát po Portugalsku. Musel jsem tedy dát dohromady kapelu, i když to původně vůbec nebyl plán. A pak jsme si to všichni zamilovali. Byla to zábava. Řekli jsme si: Proč to nezkusit dál? Tak jsme odehráli pár dalších koncertů. A teď je to deset let, co hrajeme těch „pár dalších koncertů“.
Stává se, že na koncertě něco nejde podle plánu?
Každý den. Každý den! A to jsme kapela, která má všechno technicky dost precizně naprogramované. Hrajeme digitálně, všechno by mělo být dokonale přesné. Ale pokaždé se najde něco – malá chyba, technický problém, nebo musíme přizpůsobit show prostoru či publiku. A to je přesně to, co na živé hudbě miluju. Když se něco pokazí a musíte si tím projít. To jsou momenty, které si zapamatuju. Ne ty bezchybné koncerty, kde všechno klaplo. U těch si prostě řeknu: Jo, bylo to fajn. Ale ty výzvy vás posouvají dál. Jinak by to byla nuda.
Na deskách jako Coma jste docela experimentovali mimo hlavní žánr. Jak reagujete na fanoušky, kteří říkají: „Už to není ono, už to není black metal“?
Je to v pohodě. Nemůžeme dělat pořád to samé dokola. A právě teď, když jsme ještě relativně mladí, je ten správný čas zkoušet nové věci. Když chceme napsat temnou popovou píseň, uděláme ji. Když chceme refrén, uděláme ho. Když chceme čistý vokál, naučíme se ho. Všechno je to o zkoušení a posouvání hranic. Jinak by to byla nuda. A ti, kterým se nelíbí naše novější věci? Ti si přece pořád můžou pustit ty staré. Pokud se rozhodnou nás kvůli tomu nenávidět, je to v pořádku. Jejich ztrátu nebereme tragicky. Věci se mění.
Já třeba kdysi nenáviděl Bring Me The Horizon. Když jsem byl na střední a oni hráli deathcore, vůbec jsem je nemohl vystát. A teď? Jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Protože se proměnili v něco opravdového. Dělali to, co pro ně bylo skutečné. A i přes všechnu nenávist to dotáhli tak daleko, že jsou dnes jednou z největších kapel na světě. Protože přežili. A tím zároveň přitáhli nové fanoušky.
Máš blízko i k jiným formám umění kromě hudby?
Hudba je pro mě hlavní, ale miluju i film. Tyhle dvě věci – hudba a kino – jsou podle mě nejkomplexnější formy umění. I tím, jak ve mně dokážou vyvolat emoce. Miluju také malbu. Dřív jsme používali obrazy i na obalech alb. Je pro mě důležité mít kolem sebe lidi, kteří dokážou vytvořit něco z ničeho. Hrozně to respektuju. Je to podobné jako s hudbou. Začínáš s prázdným projektem a postupně z něj skládáš píseň, vrstvu po vrstvě.
Kdybych měl vybrat něco vizuálního, určitě kino. Třeba Nebe nad Berlínem (Wings of Desire) nebo Nepřítel (Enemy) od Denise Villeneuvea. Oba filmy nás hodně inspirovaly. Pracují s emocemi, osamělostí, s tím pocitem ztráty v městském prostředí. I když žijeme obklopeni lidmi, pořád jsme sami. A to je téma, kterým se zabýváme i v naší hudbě. Tyhle dva filmy jsou pro nás velké pilíře.
Jak si udržujete stejnou atmosféru na velkých i malých pódiích? Ovlivňuje to vaše vystoupení?
Určitě. Je to něco, nad čím přemýšlíme. Čím víc hrajeme a čím víc kapela roste, tím častěji jsme na větších pódiích. Musíme mít různě nastavenou scénu. Ale emoce zůstávají stejné. Pořád milujeme menší koncerty, kde jsou lidé doslova pár centimetrů od nás. Na tomhle turné jich máme spoustu. Jsou to malé kluby naplněné k prasknutí. A ty koncerty jsou mnohem tvrdší, agresivnější, silnější, protože tam máme přímý kontakt s publikem. Můžeme se jich dotknout, obejmout je. To je pro nás přirozené.
Nemám rád, když je mezi námi a lidmi velká bariéra. Ale zároveň mě baví i festivaly, protože tam můžeme pojmout show jinak, s větším rozsahem. A právě v tom je ta krása – měnit přístup podle prostoru, kde hrajeme.
Psala: Petra Závišová
Fotila: Pavla Dolanská
