Nová deska Landmvrks je syrová, temná a bolestně upřímná. Francouzská parta z Marseille už dávno není jen další core kapela – mluví hlasem generace, která balancuje mezi zoufalstvím a euforií. Na Brutal Assaultu jsme si s basákem Rudym, bubeníkem Kévinem a kytaristou Paulem povídali o náročném procesu psaní, tlaku na růst i o tom, proč francouzština dokáže říct víc než jakýkoli breakdown.
Kuba: Ahoj kluci, rád vás poznávám a vítejte na Brutal Assaultu! Je to pro vás premiéra, že jo? Jak na vás působí festival, areál a celkově tahle pevnostní atmosféra?
Jo, jsme tu poprvé. A je to fakt skvělý! Přijeli jsme už včera, takže jsme měli čas se tu trochu porozhlédnout. Areál má neskutečnou atmosféru, úplně jinou než klasické festivaly.
Kuba: Stihli jste už omrknout nějaké kapely nebo kamarády?
Jasně, přijeli jsme dřív i kvůli tomu. Máme tu pár kámošů, takže se za nimi určitě stavíme.
Kuba: V line-upu jste mezi kapelami, které jsou spíš death nebo black metal. Jak se v tomhle prostředí cítíte?
Úplně v pohodě. My se cítíme dobře všude. Dokážeme zapadnout jak na mainstreamový festival, tak do deathmetalového line-upu. Tím, že čerpáme z různých vlivů, si vždycky najdeme cestu k publiku – obzvlášť s novou deskou.
Kuba: Je vůbec typ festivalu, kde máte pocit, že jste „nejvíc doma“?
Upřímně asi ne. Je nám to docela jedno. Možná to budeme příští rok víc ladit podle nových songů, protože zatím z nové desky nehrajeme úplně všechno. Když jsme třeba na deathmetalovém festivalu, můžeme setlist trochu přitvrdit. Ale máme rádi i to, když jsme na line-upu ti „jiní“. Klidně uprostřed growlů dáme víc rapovější věc – proč ne.
Kuba: Marseille není úplně typická metalová nebo metalcorová metropole. Jak vás to město formovalo? A máte k němu pořád silný vztah?
Marseille je hlavně rapové město. Rap je tam všude, takže jsme jím byli obklopení odmalička. Ten groove a attitude v nás zůstal. Když jsme byli mladší, tak tam nějaké dobré metalové kapely byly, ale scéna postupně zmizela. I tak je Marseille v našem DNA – ve vizuálu, stylu i přístupu. Pořád jsme na to město hrdí.
Kuba: Nová deska působí temněji, silněji a místy až depresivně. Byl to vědomý směr, nebo to vyplynulo samo?
Spíš to druhé. Vznikala dost těžce. Některé texty jsou odrazem temnějšího období, kterým jsme si procházeli – individuálně i jako kapela. Nebyl to plán, jen přirozený výsledek toho, co jsme zažili.
Kuba: Takže mix osobních témat i pohledu na svět?
Přesně tak. Něco je osobní, něco obecnější, ale všechno je upřímné.
Kuba: Musím říct, že vaše nejsilnější momenty přicházejí, když Flo rapuje francouzsky. I když tomu člověk nerozumí, emoce jdou úplně naplno. Je to záměr?
Ano. Rap v angličtině je úplně jiný než scream nebo čistý vokál. Flo anglicky umí, ale francouzština mu umožní být mnohem přesnější a emotivnější. Najde správná slova a výsledek je pak autentičtější.
Kuba: Napadlo vás někdy přizvat si francouzského rappera? Třeba někoho přímo z Marseille?
Mluvili jsme o tom už mockrát. Problém je, že ve Francii jsou rocková a rapová scéna hodně oddělené. V Americe se to prolíná mnohem snáz. Ale chceme to někdy zkusit – jen musíme najít způsob, jak to propojit.
Kuba: A spolupráce mimo metalcore nebo rap? Někdo úplně mimo váš svět?
(Kévin ukazuje na svoji kšiltovku Dua Lipa a směje se) Jsme otevření všemu. Klidně country, elektronika… cokoliv, co má koule a emoci.
Kuba: Působíte, že rostete neskutečně rychle – větší stage, větší publikum. Vnímáte to stejně?
Lidi říkají, že rosteme rychle, ale my hrajeme už asi 15 let. Hodně fanoušků nás objevilo až po Lost in the Waves nebo po covidu. Z jejich pohledu jsme „noví“, ale my jsme toho už předtím dělali dost. Teď se věci jen posunuly víc dopředu – větší pódia, větší příležitosti. Ale pořád přirozeně, rok po roce.
Kuba: Cítíte kvůli tomu růstu tlak?
Na koncertech ne. Jestli hrajeme pro dvě stě lidí nebo dvacet tisíc – je to pro nás stejný. Cítíme to spíš při psaní. S každou deskou chceš být lepší a neopakovat se. Ten tlak si děláme sami.
Kuba: Klasická otázka – kluby nebo festivaly?
Obojí má svoje. Pár dní zpátky jsme hráli v Lucemburku v malém narvaném klubu a energie byla šílená. Velké stage milujeme taky. Ať hrajeme kdekoliv, vždycky přivezeme party.
Kuba: Kam jste se zatím nedostali a fakt byste chtěli?
Afrika. Kamkoliv. Byli jsme v Evropě, Asii, Austrálii… ale nikdy v Africe. Příští rok si chceme zahrát víc v Asii a možná i v Jižní Americe. A jinak – Marseille je srdcovka. Austrálie byla taky top.
Kuba: České pivo, francouzské víno, nebo něco úplně jiného?
(velký smích) Naše víno! Ale na festival se hodí pivo, to je jasné.
Kuba: Co vás čeká po téhle tour? Psání, hraní, pauza?
Teď jedeme headline tour – v září Amerika, v prosinci Evropa. V lednu nás čeká Zenith v Paříži, což je pro nás domácí show a zároveň největší headline, jaký jsme kdy měli. Potom si dáme krátkej oddech, pár letních festivalů… a začneme psát nové věci.
Kuba: A mimo hudbu – co vás drží v pohodě na turné?
Snažíme se opravdu žít. Procházky po městech, kafe, občas sport. Když máme volno, jdeme do kina nebo na dobré jídlo. Nechceme jen sedět v buse. Hrajeme hry, trávíme spolu čas a udržujeme týmovou pohodu.
Kuba: Díky moc, kluci. Nějaký vzkaz pro fanoušky?
Díky, že nás sledujete a podporujete. Stay safe – and see you in the pit!
Kuba: Díky a užijte si Brutal!
Rozhovor vedl: Kuba Gerlich
Fotila: Pavla Dolanská
