Minulý rok se po dlouhé pauze Tetrarch vrátili na scénu s novou deskou The Ugly Side Of Me a vůbec poprvé zavítali do Evropy, aby album představili živě. Novinka dokazuje, že jejich ikonický zvuk se nevytratil, a vše, co bylo pro kapelu tak typické, posouvá o úroveň výš. Na minulém FAJTFESTU jsme si stihli dát kratší rozhovor a zjistit, čím je tato deska výjimečná.
Ahoj! Díky moc, že jste si na nás udělali čas. Máte chvilku před setem, jak se vám tu zatím líbí?
Je to skvělé, fakt jo. Všechno je tady tak nové – je to naše úplně první návštěva Evropy a první evropské turné. Česko je naší úplně poslední zastávkou, takže jsme zvědaví, jak to celé uzavře!
Předtím jste hodně koncertovali po Americe, pak jste měli chvíli pauzu mezi turné, že? Jaké to bylo?
Bylo to dobré. Při tvorbě předchozí desky Unstable jsme hodně koncertovali, ale na psaní a nahrávání našeho nejnovějšího alba The Ugly Side Of Me jsme si dali hodně času. Byla to tedy menší pauza od cestování, ale teď jsme zpátky. Tentokrát jsme právě začali Evropou a je to skvělé!
Máte nové album – jak bys ho popsal někomu, kdo vaši hudbu vůbec nezná?
Řekl bych, že když si někdo pustí Tetrarch poprvé, uslyší něco tvrdého, ale zároveň s velkými refrény, které se dají zpívat. A je tam i trochu té „creepy“ atmosféry – vrstvy kytar, divné zvuky a podobně. Takže tvrdé, chytlavé a lehce děsivé.
Jak moc jste se chtěli držet toho typického zvuku pro Tetrarch? Báli jste se experimentovat?
Myslím, že s předchozí deskou jsme opravdu přišli na to, jak Tetrarch zní. Do té doby jsme hodně experimentovali a hledali, kým vlastně Tetrarch je. S poslední deskou jsme to trefili na jedničku. U The Ugly Side Of Me šlo spíš o to udělat album plné dobrých Tetrarch skladeb. I když jsme pořád zkoušeli nové věci – třeba sóla nebo vokální prvky, které jsme dřív nedělali – bylo super dělat to všechno v rámci našeho současného zvuku, místo abychom zkoumali, co vlastně jsme. Takže takové nové a extra věci, a přitom pořád „my“. Byla to zábava.
Měli jste třeba u videoklipů nějakou konkrétní představu, kterou jste chtěli přetavit do výsledku?
Mám pocit, že my jako kapela jsme vždycky měli takovou mentalitu outsiderů. I když už to třeba není úplně aktuální, vždycky jsme se tak viděli. A pořád jsme měli pocit, že něco musíme dokázat. To v nás drží oheň a energii. A myslím, že i naši fanoušci se s tímhle dokážou ztotožnit. Hodně našich videí tak vlastně zobrazuje lidi, které vnímáme jako outsidery nebo vyvrhele, a ukazuje je, jak se snaží projít životem nebo čímkoliv, čím zrovna procházejí. Hodně to souvisí s tím, jak se vidíme my sami jako kapela a jak vnímáme hudební průmysl. Takže hodně toho, co vytváříme ve videích, nakonec vychází právě z tohohle pocitu.
Když vydáváte album, musíte vybrat singly. Je těžké se shodnout?
Jo, může to být složité. Obzvlášť u tohohle nového alba jsme byli hodně nadšení a cítili jsme, že u většiny skladeb máme důvod, proč by mohly být singly. Hodně jsme si nápady jen přehazovali tam a zpátky. Myslím, že jsme se všichni prakticky shodli, že Live Not Fantasize bude prvním singlem z nového alba. Byl to dobrý způsob, jak ukázat, že Tetrarch jsou zpátky. Každý v kapele má trochu jiný vkus, ale vždycky se pak sejdeme a vybereme, co považujeme za nejsilnější skladby.
Máte klipy právě k Live Not Fantasize a k Never Again (Parasite). Který vás víc bavil natáčet?
Josh: Asi jsem si o něco víc oblíbil Live Not Fantasize. Měl jsem pocit, že se v tom klipu děje strašně moc věcí. Ta atmosféra byla úplně jiná a bylo skvělé sledovat, jak to celý štáb skládal dohromady. Je tam spousta různých vrstev podivnosti, díky kterým ten klip působí fakt odlišně.
Diamond: Jo, Live Not Fantasize byla fakt velká zábava. Bylo to skoro jako natáčet párty, protože tam bylo hodně lidí, kteří jen vibovali, zatímco jsme jamovali ve velké místnosti.
Máme i nějaké šílené záběry, které se do klipu nakonec nedostaly – prostě jsme si užívali.
Bylo to pár hodně dlouhých dní, ale výsledek dopadl fakt skvěle, takže natáčení tohohle klipu byla sranda.
Ryan: Pro mě to byl upřímně Parasite, hlavně proto, že jsme šli pod vodu. Byla to fakt zábava – Diamond měla telefon pod vodou a jen jsme tam fotili a natáčeli, takže to bylo zase něco úplně jiného. Ten klip má navíc hodně filmovou atmosféru, ty záběry jsou jedny z nejvíc cinematických věcí, které jsme kdy na YouTube udělali.
Je něco, co při nahrávání alba fakt nemáte rádi?
Hodně dlouhé dny. Fakt hodně dlouhé dny. A taky volné dny. Jsem si jistý, že některé kapely volné dny při nahrávání milují, ale u nás to funguje tak, že náš producent je hodně striktní. Jede se od pondělí do pátku, víkendy má volné. Takže o víkendech jsme zavření spolu v malém bytě. A to je strašná nuda. Jinak ale v podstatě pracuješ celou dobu. A často se dostanu do bodu, kdy si říkám: „Už chci jet na turné a mít ty songy hotové.“ Ale většinou je to stejně zábava – tvořit a vidět, jak všechno ožívá.
Takže i o víkendech trávíte čas spolu?
Jo. I když si myslíš, že někam odejdeš sám – třeba „jdu si sám do Starbucks“ – tak se k tobě přidají další tři. Hrajeme PlayStation. Ryan a Ruben se toulají všude možně a objevují město. Já a Diamond si prostě najdeme hezké místo a sedíme.
Diamond: Hej, na naši obranu – my při tom sezení taky přemýšlíme. Přemýšlíme, zatímco sedíme!
Je nějaký interpret, se kterým byste chtěli spolupracovat, i třeba mimo váš žánr?
V rámci našeho žánru možná ano, ale mimo něj je to těžké. Jsme hodně semknutá parta a je těžké si představit, že bychom do toho přivedli někoho zvenčí. Ale třeba nějaký country interpret by byl fajn. Jo, něco takového. Mám rád Megan Thee Stallion, takže řeknu třeba ji. Myslím, že už byla na nějakém featu se Spiritbox – a fungovalo to. Vždycky jsem byl jejím velkým fanouškem, takže by to bylo super. A z metalu… bylo by šíleně dobré něco udělat třeba s Gojirou. Ty mám fakt rád.
Jaké je první evropské turné ve srovnání s USA?
Myslím, že fanoušci tady v Evropě chodí na koncerty hlavně proto, aby si to opravdu užili. Slyšíme to ostatně i v USA, fanoušci o tom pořád mluví. Tady je úplně jedno, o jaký subžánr jde – lidi přijdou, moshují a baví se. Nezastaví se. Fakt se nezastaví. V USA jsou fanoušci trochu vybíravější. Spíš jen stojí a koukají. Hodně jde o to vidět tu největší kapelu a u novějších nebo menších kapel to trvá, než si publikum získají. Tady je to ale jiné – třeba na Resurrection festivalu ve Španělsku, kde jsme hráli asi před týdnem, šílelo publikum už od první kapely. Takže bych řekl, že v Evropě jsou fanoušci neustále v pohybu a baví se víc než v USA. A pak jsou tu ty největší rozdíly: nemůžeme tady nikde sehnat led. Ani klimatizaci. Ale jinak to tady milujeme. Je tu ale fakt horko. Asi nejteplejší léto, co jsme mohli přijet. Všude jsou barely se studeným pitím – ale bez ledu.
Je na novém albu něco, na co jste obzvlášť pyšní?
Asi hlavně to, že jsme se posunuli jako skladatelé a máme ještě chytlavější refrény. Taky je skvělé mít album, u kterého má každý jinou oblíbenou skladbu – a to je podle mě dobré znamení. Je jednoduché mít desku, kde všichni řeknou: „Tohle je ta nejlepší písnička.“ Ale když má každý jiného favorita, znamená to, že tam je víc opravdu silných skladeb. A právě to mi na tomhle albu přijde hodně fajn, když se na něj podíváš jako na celek. A taky – i když to možná nezní nijak extra – myslím, že je skvělé, že když teď lidé slyší naši desku, hned poznají, že je to Tetrarch. Máme teď v rámci žánru jasně rozpoznatelný zvuk, což je hrozně cool. Byla to cesta se k tomu dostat, takže je fajn, že jsem tam došli.
Skvělý, děkuju moc za rozhovor! Je něco, co byste na závěr rádi vzkázali?
Především všem fanouškům, kterým jsme v Evropě hráli – prostě děkujeme. Bylo úžasné sem poprvé přijet, navštívit země, ve kterých jsme nikdy nebyli, a vidět lidi zpívat naše písně, každé slovo všech našich skladeb – to bylo neuvěřitelné. Takže opravdu děkujeme. Už teď plánujeme, kdy se sem vrátíme!
Rozhovor vedla: Petra Závišová
Fotila: Nina Vocelová
