We had the honor of interviewing Will Ramos from Lorna Shore, who is admired by fans primarily for his unique vocals. But how did he feel when he joined the band? Which musical instrument would he love to use on the next album? You can find out all this, and much more, in our article!
We would also like to thank the management of Lorna Shore and Rock For People for giving us the opportunity to conduct this interview.
🇨🇿 Pro verzi v češtině sjeď dolů!
Pája: Hi Will and happy new year! It’s great to have you here. When you joined Lorna Shore, you went from playing underground shows to massive viral fame almost overnight. Did that feel like a shock, or did you just roll with it?
Will: Thanks and happy new year to you too! It was definitely a shock, but I’m known for rolling with the punches. Even before I officially joined the band, I remember filling in on the Decapitated tour in Europe right before covid. I was still just trying out at the time, and honestly, it was one of the most anxiety-filled tours I’ve ever done. Going from playing half-empty 200 cap rooms to suddenly walking on stage at a first show that was 500 people or more was terrifying.
Pája: That sounds crazy.
Will: It is crazy, but after you do it enough times, it starts to feel a little more normal. That said, there’s absolutely nothing normal about what’s happening right now, and we’re incredibly fortunate to be experiencing it.
Pája: After that viral explosion, do you think social media has changed what fans expect from metal vocalists these days?
Will: Unfortunately, yes and no. Not for any specific reason. It’s just the natural way things change. After To The Hellfire came out, deathcore started going in some strange directions. It felt as people were: „Let’s just make sounds.“ I appreciate that on a technical level. If you want to call me a “vocal scientist,” I love getting into the details and jargon. But there were moments where it felt like the genre turned into what I called the “vocal olympics.” Some of it sounded insane, but not necessarily good. If the goal was to make something that made people go, “what the fuck?” then yeah, mission accomplished. But for me, it still has to make sense. Some bands really weren’t locking it in, while others, like Signs of the Swarm, were absolutely on fire. That said, I’ve definitely noticed everyone stepping their game up lately. People are making more emotional deathcore now. It’s not just „murder, cut-people-in-half“ music anymore.
Pája: Yeah, I think it’s cool to experiment. You don’t have to stick to just one sound.
Will: Exactly. Experimenting is what helps anything evolve. I love heavy music. That’s why I started doing this in the first place. But I’m an adult now. I’m 31, and part of me feels like I don’t really connect with writing about murdering and cutting people into pieces anymore. So why not try to make something I would actually want to hear? For some people, that’s still bizarre. They’re like: “What the fuck? Emotional and sad deathcore songs?” But why not? I think it’s been working really well for us.
Pája: Putting the internet noise aside for a moment, how would you describe the current era of Lorna Shore in one word, and why?
Will: Grandeur, I would say. We don’t want to necessarily stick to being heavy. I love music that makes you feel like you’re part of something huge, and you feel good about it. It’s hard to describe, but you know it when you feel it. And that’s what I hope for. I want to put more emotion in it. I want to put more big climactic moments that you feel when you get to the end of a movie and it’s just like, „holy shit, this whole movie has been building up to this one moment, and now we’re here and I’m feeling it“. And that’s what I want. I hope the genre goes in that direction.
Pája: Speaking of your sound, is there an instrument you’d love to include in a future song that you haven’t tried yet?
Will: Honestly, I would love to use a saxophone. I think that would be fucking awesome. I know Andrew (Andrew O’Connor, guitarist and composer of Lorna Shore) uses 150 millions instruments when he’s writing all the orchestra, so it’s really hard for me to be like, „yeah, fuck it, throw a saxophone in there,“ you know what I mean? But I would love it if he could throw a saxophone in there. I used to play it a lot when I was a kid.
Pája: Really?
Will: Yeah, I own a saxophone. It was one of my guilty pleasures growing up. I’m definitely not as seasoned as I used to be, but, hey, if it means it’s going on the album, I’m practicing again.
Pája: I think you should practice, and I hope to hear saxophone on your next record.
Will: Me too. I think that’d be fucking awesome, some Rivers of Nile or Bilmuri type shit, I don’t know. We’ll see. Could be anything.
Pája: Now that your new record is out, was there a track that changed the most during the writing process — something that sounds very different from the first demo?
Will: There’s a lot of them, but maybe Lion Heart or Forevermore, ’cause Forevermore is just a really long song. So I would say there’s a lot of change in that. Songs that we haven’t really explored the feelings of but we’ve started doing more of on this last album, I would say things like War Machine. We definitely wanted to embrace a sort of old schooly sound. And I even remember when we were writing it and it was in the studio, I was just like: “This does not sound like any Lorna Shore song that has ever come out, ever, and I don’t know how I feel about that.” But when it ended up coming out, it was great. It still feels a little bit out of there for Lorna Shore, but not so far out of there where I would say this is a whole other band. So, it’s just another version of evolving for us, I think.
Pája: Your previous album was a big success. Did you feel a lot of pressure to top that while writing this new record?
Will: Oh yeah. I don’t really pay too much attention to that kind of stuff, but the way that it was affecting other members in the band, it made it where it was affecting me. Because other people are so stressed about: “What’s this gonna sound like? What’s that gonna sound like? Let’s go down million versions of how this could possibly come out.” And I’m like: “I think this one was good.” And they’re like: “No, we need to try it.” And then we try it all, and then we’re like: “You know what? The original was better.” I’m not stressed, but other people are making me jump through hoops that I would otherwise find unnecessary because of the previous album. It’s understandable, it’s just… hopefully the next one is considerably easier to write. We’ll see what happens, though.
Pája: If we step aside from Lorna Shore’s music for a moment— is there a song you wish you had written yourself, even though it belongs to another artist? Maybe something by Sleep Token. I’ve noticed you’ve covered quite a few of their tracks.
Will: Oh, yeah. I love Sleep Token. They’re so fucking good. Though, I’ve been listening to a lot of Bilmuri recently. I love Bilmuri. They have a lot of the little things that I like. All of their songs have freaking choruses that slap. I’m just like: “Oh, this is really good. I feel like I’m gonna cry or I’m gonna feel fucking awesome, I’m not sure.” So that’s what I would say. I wish I wrote any Bilmuri song.
Pája: Speaking of music that inspires you, was there a release in 2025 that really impressed you?
Will: Sleep Theory put out the Afterglow album. That one was so fucking good. I love the vocals very much. Also any Bilmuri song that came out in 2025. I think there’s only one that came out but it’s my guilty pleasure right now. I love that shit. They’re one of the best bands for me. I love listening to them. It gets me feeling all good or bad, or both, but I’m all about it.
Pája: Now I understand your saxophone obsession.
Will: Exactly. Well, actually, I love the sax and then I found Bilmuri, and then I was like: “Now I love Bilmuri.”
Pája: Between the new album and your covers, people constantly talk about your almost superhuman vocal abilities. But was there ever a moment when even you surprised yourself and thought, “Whoa… did I really just make that sound?”
Will: Honestly, I have moments like that. The good thing about having a studio at home is that you always get to experiment with stuff. I don’t really find too much enjoyment in doing things that I know I’m good at, which is crazy. But I love being bad at something because when I learn how to get good at it, that is the best feeling. Now that I have my studio, I do a lot of covers, I do a lot of stuff like that, and the ones on YouTube are only like the top of the glacier, you know. I do so many other things. While I’m doing these things, I’m doing a lot of cleans. I don’t know if I’m going to be able to nail it. I do it, it sucks. Two weeks later, I try again. It comes out a little bit better. By the time the thing is done, it’s like: “Wow, I can’t believe I did that. I didn’t know I even had it in me.” It’s just that feeling of getting a little bit better at something that you weren’t good at before. I love that. I wouldn’t have that without doing my covers.
Pája: That’s really cool. Anyway you’re heading back on tour soon, with the UK and Europe coming up. What can fans expect from these shows?
Will: This next tour is going to be stacked, obviously. We’ve got a crazy lineup. We try to always bring the heat and we’ve got new music that we haven’t played live before. We also have music that we have played live, but we haven’t played it in Europe. We’re going to bring a lot of good stuff to Europe, a lot of pent-up emotion, and it’s going to be one of the biggest productions we’ve ever had. Every time we do a show, we try to do an even bigger production. So there’s going to be a new and improved Lorna Shore. I say this every single time, but it actually is like that.
Pája: And now for my final question— is there anything you’d like to say to the fans who are coming to see you on this tour?
Will: If you guys come to the show, have fun, be in the moment and thank you for being there.
And that’s a wrap! For anyone planning to see Lorna Shore live, don’t miss their show at the O2 Universum in Prague on 25th of January 2026. There are still some tickets left, so make sure to grab yours soon!
🇨🇿 Česká verze
Měli jsme tu čest udělat rozhovor s Willem Ramosem z Lorna Shore, kterého fanoušci obdivují především pro jeho jedinečné vokály. Jak se ale cítil, když se ke kapele přidal? A jaký hudební nástroj by si rád vyzkoušel při tvorbě dalšího alba? To všechno, a ještě mnohem víc se dozvíte v našem článku!
Zároveň bychom chtěli poděkovat managementu Lorna Shore a Rock For People, že nám umožnili tento rozhovor udělat.
Pája: Ahoj Wille a šťastný nový rok! Když ses přidal k Lorna Shore, přešel jsi z hraní undergroundových koncertů k obrovské slávě téměř přes noc. Byl to pro tebe šok, nebo ses s tím prostě svezl?
Will: Díky a šťastný nový rok i tobě! Rozhodně to byl šok, ale jsem známý tím, že se umím přizpůsobit a jít s proudem. Pamatuji si, jak jsem zaskakoval na Decapitated tour v Evropě těsně před covidem, ještě než jsem se oficiálně přidal ke kapele. V té době jsem si to vše pořád zkoušel, ale upřímně, bylo to turné, kde jsem byl nejvíc nervózní. Ten přechod z hraní v poloprázdných klubech s kapacitou 200 lidí k tomu, že jsem najednou na stage před více než 500 lidmi byl fakt děsivý.
Pája: To zní šíleně.
Will: Bylo to šílený, ale když to zažiješ víckrát, začne ti to připadat normální. I tak ale na
tom, co se děje teď, není vůbec nic normálního a jsme neskutečně vděční, že to můžeme
prožívat.
Pája: Myslíš si, že po tom vašem virálním úspěchu sociální sítě změnily to, co dnes fanoušci
od metalových vokalistů očekávají?
Will: Bohužel, ano i ne. Ne z nějakého konkrétního důvodu, je to prostě přirozený vývoj věcí. Po vydání To The Hellfire se deathcore začal ubírat dost zvláštními směry. Měl jsem pocit, že si lidi říkali: „Tak pojďme prostě dělat zvuky.“ Z technického hlediska to dokážu ocenit. Jestli mi chtějí říkat „vokální vědec“, klidně – baví mě jít do detailů a odborných pojmů. Ale byly chvíle, kdy mi přišlo, že se z žánru stala taková, jak já tomu říkám, „vokální olympiáda“. Některé věci zněly naprosto šíleně, ale ne nutně dobře. Pokud byl cíl přimět lidi si říkat: „Co to sakra je?“, tak jo, mise splněna. Pro mě to ale pořád musí dávat smysl. Některé kapely to vůbec neměly pevně pod kontrolou, zatímco jiné, třeba Signs of the Swarm, jsou naprosto neuvěřitelné. Každopádně jsem si všiml, že poslední dobou všichni hodně zvedli laťku. Lidi teď dělají emotivnější deathcore. Už to není jenom hudba, která zní jako vraždění a trhání lidí vejpůl.
Pája: Jo, myslím, že experimentování je super. Člověk se nemusí držet jen jednoho
zvuku.
Will: Přesně tak. Experimentování posouvá věci dál. Miluju tvrdou hudbu, proto jsem s tím
vůbec začal. Jenže teď už jsem dospělý, je mi 31, a část mě má pocit, že už se tolik
neztotožňuju s psaním o vraždění a porcování lidí. Tak proč nezkusit dělat něco, co bych si sám opravdu chtěl poslechnout? Pro některé lidi je to pořád divné. Říkají si: „Co to sakra je? Emotivní a smutné deathcore skladby?“ Ale proč ne? Myslím, že nám to zatím funguje opravdu dobře.
Pája: Teď na chvíli odsuneme internet stranou. Jak bys jedním slovem popsal
současnou éru Lorna Shore a proč?
Will: Velkolepost, řekl bych. Nechceme se omezovat jen na to, že budeme tvrdí. Miluju hudbu, která ti dá pocit jako bys byl součástí něčeho obrovského, a zároveň se u toho cítíš dobře. Těžko se to popisuje, ale poznáš to ve chvíli, kdy to cítíš. A přesně v to doufám. Chci do toho dát víc emocí. Chci víc velkých momentů, jako třeba na konci filmu, kdy si řekneš: „Páni, celý ten film směřoval k tomuhle jednomu okamžiku.“ A teď jsi tady a fakt to cítíš. Přesně tohle chci. Doufám, že se tímhle směrem bude ubírat i celý žánr.
Pau: Když už mluvíme o vašem zvuku, je nějaký nástroj, který bys jednou chtěl ve
skladbě použít, ale zatím jste to nezkusili?
Will: Upřímně? Strašně bych chtěl použít saxofon. Myslím, že by to bylo skvělý. Vím, že
Andrew (Andrew O’Connor, kytarista a skladatel Lorna Shore) při psaní orchestru používá tak asi 150 milionů nástrojů, takže je pro mě těžké říct: „Víš co, kašli na to, hoď tam saxofon,“ chápeš. Ale fakt bych byl nadšený, kdyby tam ten saxofon někdy hodil. Dokonce jsem na něj hrál, když jsem byl malý.
Pája: Vážně?
Will: Jo, mám saxofon. Když jsem vyrůstal, byla to taková moje tajná slabost. Určitě už to neumím tak jako dřív, ale hele, jestli to znamená, že se dostane na album, tak začnu zase trénovat.
Pája: Tak v tom případě myslím, že bys měl trénovat a doufám, že na příští desce saxofon opravdu uslyšíme.
Will: Já taky. Myslím, že by to bylo skvělý. Třeba něco ve stylu Rivers of Nihil nebo Bilmuri, uvidíme. Může z toho být cokoli.
Pája: Když je teď venku vaše nové album, byla během psaní nějaká skladba, která se
změnila nejvíc? Něco, co zní úplně jinak než první demo?
Will: Je jich víc, ale možná Lion Heart nebo Forevermore – hlavně Forevermore, protože je to strašně dlouhá skladba, takže tam došlo k velkým změnám. Taky jsme hodně začali psát o pocitech, což jsme dřív tolik nedělali, ale na tomhle albu jsme se do toho opřeli víc. Třeba ve skladbě War Machine. Tam jsme se rozhodli přijmout takový oldschoolovější zvuk. Dokonce si pamatuju, jak jsme to psali ve studiu a já si v hlavě říkal: „Tohle nezní jako žádná skladba od Lorna Shore, která kdy vyšla, a vůbec nevím, co si o tom mám myslet.“ Ale když nakonec vyšla, bylo to skvělé. Pořád to působí trochu netypicky pro Lorna Shore, ale ne natolik, abych řekl, že to zní jako úplně jiná kapela. Je to prostě další krok v našem vývoji.
Pája: Vaše předchozí album mělo obrovský úspěch. Cítil jsi při psaní nové desky
velký tlak to překonat?
Will: Jo, rozhodně. Upřímně řečeno, normálně takové věci moc neřeším, ale tím, jak to působilo na ostatní členy kapely to začalo ovlivňovat i mě. Ostatní byli strašně ve stresu: „Jak bude znít tohle? Jak bude znít támhleto? Co kdybychom zkusili další milion verzí, jak by to mohlo dopadnout?“ A já si říkal: „Myslím, že tahle verze byla dobrá.“ Jenže oni: „Ne, musíme to zkusit.“ Tak jsme vyzkoušeli úplně všechno a nakonec jsme si řekli: „Víte co? Ta původní verze byla lepší.“ Já osobně ve stresu nejsem, ale ostatní mě kvůli očekávání po minulé desce nutí dělat věci, které bych jinak považoval za zbytečné. Je to pochopitelné, jen… doufám, že příště už to psaní bude jednodušší. No ale, uvidíme, jak to bude.
Pája: Když na chvíli odbočíme od hudby Lorna Shore – je nějaká skladba, u které si
říkáš, že by sis přál být jejím autorem, i když patří někomu jinému? Třeba něco od
Sleep Token? Všimla jsem si, že jsi dělal covery na několik jejich písní.
Will: Jo, jasně. Sleep Token miluju, jsou fakt skvělí. Musím ale říct, že poslední dobou
hodně poslouchám Bilmuri. Ty fakt zbožňuju. Dělají spoustu těch malých věcí, které mám rád. Každá jejich skladba má refrén, který tě prostě sejme. Poslouchám to a říkám si: „Ty jo, buď se teď rozbrečím, nebo se budu cítit naprosto božsky – a vlastně nevím, co z toho.“ Je to ale extrémní verze obojího. Takže jo, řekl bych to takhle: přál bych si, abych napsal jakoukoli písničku od Bilmuri.
Pája: Když už mluvíme o hudbě, která tě inspiruje – byla v roce 2025 nějaká nahrávka, které tě opravdu zaujala?
Will: Sleep Theory vydali album Afterglow a bylo fakt skvělé. Opravdu miluju ty vokály. Taky jakákoli skladba od Bilmuri, která vyšla v roce 2025. Myslím, že vyšla jen jedna, ale momentálně je to moje guilty pleasure. Miluju je, patří pro mě mezi nejlepší kapely. Baví mě je poslouchat – nutí mě cítit se dobře i špatně, nebo vlastně obojí zároveň, a právě to mě na tom baví.
Pája: Teď už chápu tvou obsesi saxofonem.
Will: Přesně! Tedy, miluju saxofon, a pak jsem narazil na Bilmuri a říkal jsem si: „Teď miluju Bilmuri.“
Pája: Mezi novým albem a tvými covery lidé neustále mluví o tvých téměř nadlidských vokálech. Byl ale někdy moment, kdy jsi překvapil sám sebe a pomyslel si: „Páni… tenhle zvuk jsem opravdu vydal já?“
Will: Popravdě takové momenty mívám. Skvělé na tom, že mám doma studio, je, že můžu neustále experimentovat. Paradoxně nenacházím tolik potěšení v dělání věcí, ve kterých jsem dobrý, což je trochu šílené. Mám ale rád, když mi něco nejde, protože když se pak naučím, jak to dělat dobře, je to ten nejlepší pocit. Teď, když mám vlastní studio, na tom hodně pracuju. Dělám spoustu coverů a podobných věcí — to, co je na YouTube, je jen špička ledovce. Dělám toho mnohem víc. Když na těch věcech pracuju, hodně se zaměřuju na čistý zpěv. Často nevím, jestli se mi to podaří trefit. Zkusím to a je to hrozné. O dva týdny později to zkusím znovu a je to o něco lepší. A když je pak ta věc hotová, říkám si: „Páni, nemůžu uvěřit, že jsem to dokázal. Ani jsem netušil, že to mám v sobě.“ Je to hlavně ten pocit, že se v něčem postupně zlepšuješ, i když ti to dřív vůbec nešlo. To na tom miluju. Bez dělání coverů bych tenhle pocit vůbec neměl.
Pája: To je opravdu super. Každopádně, brzy se chystáte zpátky na turné, tentokrát do Velké Británie a Evropy. Co mohou fanoušci od těchto koncertů očekávat?
Will: Tohle nadcházející turné bude velmi nabité. Máme šíleně silný lineup. Vždycky se snažíme přinést pořádnou energii a teď ji přineseme znovu. Máme novou hudbu, kterou jsme zatím nehráli naživo. Zároveň máme skladby, které už jsme živě hráli, ale ještě ne v Evropě. Do Evropy přivezeme spoustu skvělých věcí, hodně nahromaděných emocí a půjde o jednu z největších produkcí, jaké jsme kdy měli. Pokaždé, když děláme koncert, snažíme se o ještě větší show. Takže přijede nová a vylepšená Lorna Shore. Říkám to pokaždé, ale tentokrát to opravdu platí.
Pája: A teď moje poslední otázka — je něco, co bys chtěl vzkázat fanouškům, kteří se vás chystají vidět naživo?
Will: Pokud dorazíte na koncert, užijte si to, buďte přítomni v okamžiku a my děkujeme, že tam budete.
A tím je rozhovor u konce! Pokud plánujete vidět Lorna Shore naživo, nenechte si ujít jejich koncert v pražském O2 Universu 25. ledna 2026. Vstupenky jsou stále k dispozici, tak si tu svou zajistěte co nejdřív!
Rozhovor vedla: Pája Pirnerová
S českým překladem pomohla: Ellie