„Ahoj, ráda tě poznávám!“ Podáváme si v šatně MeetFactory ruce s frontmanem kapely Adept a sotva stihneme prohodit pár slov o tom, jak se dneska máme, Robert už nadšeně hlásí: „Akorát jsme před koncertem byli na skvělý večeři! Guláš v chlebu, bylo to skvělý!“ S Ninkou jsme se zasmály, že si před náročnou show vybrali tu nejmíň „jdu teď na hodinu a půl skákat na podium friendly“ variantu, a ptáme se, jestli náhodou nezkusili i typickou českou svíčkovou. „Sakra, tak to jsme nezkoušeli. Sví-? Candle sauce? Tak to je další důvod, proč se sem vrátit!“
Příště Robert na candle sauce určitě nezapomene. Hned na to jedním dechem dodává, že je šílený, jak dlouho v Praze vlastně nebyli. Loni si Adept sice střihli set během posledního dne Rock for People v Hradci Králové, ale v klubu v našem hlavním městě nehráli neuvěřitelných 14 let. „14? Sakra, to je dlouhá doba…“ uznal. A právě tahle čtrnáctiletá pauza nás plynule hodila k tomu, proč Adept na tak dlouho zmizeli i ze studiové scény.
Je to 9 let, co jste vydali něco novýho. Co byl ten breaking point, kdy jste se rozhodli, že teď je ten správnej moment pro comeback Adept?
Robert: Nemyslím si, že jsme nad tím přemýšleli stylem „kdy bude ten správnej moment“. V roce 2019 jsme až do prosince hodně koncertovali. Právě v prosinci jsme měli poslední gig v Německu, jenže pak vypukla celosvětová pandemie, která vlastně svým způsobem uvěznila všechny kapely a muzikanty doma nebo ve studiu. Právě v tomhle období začali všichni psát nový songy a alba. Abych byl upřímnej, my jsme si jen říkali, že je super být chvíli off, vůbec nic nedělat a nekoncertovat. A pak se naše pauza jen prodlužovala a prodlužovala. Takže zpátky k tomu, jak jsme se dostali zpátky – měli jsme v hlavě pár songů, který jsme vážně chtěli pustit do světa, a řekli jsme si, že mladší už nebudem. Takže kdy, když ne teď?
Ale teď jste zpátky na cestách a máte před sebou pěknou řádku koncertů. Jakej je to pocit, stát zpátky na pódiu?
Robert: Je to skvělý. Zjistili jsme, jak moc nám to chybělo. Je to skvělý, ale vlastně jiný. Všechno je s odstupem času trochu jiný. Možná těžší? Hlavně rána –ta jsou stoprocentně těžší. O nocích ani nemluvím!
Ranní bolehlavy? Bolesti zad? Všechno je to mnohem intenzivnější, když člověk stárne. Takže se snažíme chodit brzy spát, ale ne vždycky to vyjde. (smích)
Jasně, chápu, takže je to trochu jiný, než to bejvalo. Máte na tour nějaký rituál? Něco, co vás baví, když máte day off?
Robert: Vlastně je to docela basic. Rádi se podíváme po městě, dáme si tradiční lokální jídlo, drinky, ochutnáme pivo. No a samozřejmě uděláme miliony fotek.
No výborně, jaký město se vám na týhle tour zatím líbilo nejvíc? A určitě nemusíš jmenovat Prahu! 😃
Robert: Já vim, já vim, ale Praha je nádherná. Tolik historie. Budovy v Praze mě nějakým způsobem fascinujou. A vaše historický centrum? To je prostě nádhera!
To moc rádi slyšíme, že se vám v Praze líbí. My jsme zase rádi, že vás tu po tolika letech máme zpátky. Jaký to pro vás vůbec je, hrát songy, který jste napsali na začátku 2010’s?
Robert: No, jak bych to řekl. Texty dneska hitujou trochu jinak, než když jsme byli naštvaní dvacátníci, to je jasný. I tak jsme furt pyšní na ty první songy a první album, co jsme napsali. Zároveň mi přijde, že se lidi tak příjemně uvolní, když slyší tuhle starou tvorbu, a pro nás je to furt zážitek. Naše první album Another Year of Disaster s fanouškama furt hodně rezonuje a má to neskutečný kouzlo, když slyšíš, jak se ti lidi vrací a zpívají starý songy s tebou.
My se rozhodně nemůžeme dočkat, až dneska uslyšíme ty OG Adept songy. Zároveň mě ale zajímá, co pro vás tenhle comeback a nový album znamená. Co vám to dává, když slyšíte publikum zpívat i ty nejnovější songy? Na co jste v týhle nový éře zatím nejpyšnější?
Robert: To je hrozně těžký říct, protože to album je venku teprve chvíli. Takže už jen to, že i po tak krátký době lidi zpívaj songy z novýho alba, je pro mě obrovský zadostiučinění. Někteří nám říkaj, že je to nejlepší album, jaký kdy slyšeli, a já si jen říkám, že jsme vážně museli udělat něco sakra správně. Když vydáváš album, máš vždycky hrozně moc obav. Hlavně když nevydáš nic novýho celých devět let. Najednou je to šílenej tlak. Co když to lidi nebudou poslouchat, co když to budou nenávidět, co když si řeknou, že už seš dávno za zenitem?
To je pro mě trochu oslí můstek a ráda bych se přesunula k otázkám k vašemu novýmu albu Blood Covenant.
To, co mě zajímá nejvíc – co byl ten rozhodující faktor, že jste zůstali věrní OG Adept soundu, zejména v dnešní době, kdy je experimentování napříč žánry dost velkej trend?
Robert: V první řadě jsme chtěli zůstat věrní stylu, o kterým víme, že ho známe a umíme. A zároveň je to styl, kterej furt milujeme. Dneska jsou spousty kapel, který vědí, jak experimentovat se zvukem. Zkouší všechny ty moderní styly a jde jim to skvěle. Upřímně – nemyslím si, že jsme dostatečně talentovaní, abychom se touhle cestou mohli vydat taky.
Myslím, že se trochu podceňujete…
Robert: Zkusím to vysvětlit – nejsme technikou a ani znalostma na takový úrovni, abychom psali tenhle styl songů, a to je v pohodě. My se držíme toho mid 2000’s metalcoru, kterej nám sedí. To je náš styl a to nás baví nejvíc.
Za mě je to něco, co mi v poslední době chybělo, takže jsem ráda, že jste nám naservírovali album s tímhle mid 2000’s soundem. Co se týče songů na Blood Covenant – měli jste některý ze songů delší dobu v šuplíku, nebo jsou to všechno novinky?
Robert: Dobrá otázka! Měli jsme pár riffů v šuplíku od roku 2017. Celej proces psaní ale odstartoval poslední song na albu, The Rapture Of Dust, tenkrát ještě s jiným bubeníkem, protože Gabriel původně opustil Adept v roce 2016 (zpátky se přidal v roce 2018, pozn. redakce). Třeba intro tohohle songu původně znělo úplně jinak. Gabriel se pak vrátil, ale zároveň udeřil už zmiňovaný covid, takže se nedá mluvit o nějaký kreativní flow – byly to spíš sem tam nějaký sessions. Vlastně se dá říct, že jsme tohle album napsali za hodně krátkej časovej úsek. Možná během jednoho roku? Jo, tak nějak – od prvního nahranýho riffu do konce produkce to byl zhruba rok. Takže ne, nic není ze šuplíku.
Jakej to byl pocit, po devíti letech dokončit nový album? Byla to úleva nebo spíš očekávání?
Robert: Byli jsme extrémně nervózní. EXTRÉMNĚ. Nevíš, jestli to lidi bude bavit, jestli to bude dost dobrý. Protože je jedna věc, kterou ti můžu garantovat – tvoje hlava je v tomhle případě tvůj největší nepřítel. I když víš, že líp už jsi to udělat nemohla, vydala jsi to nejlepší, co v tobě je, můžeš na sebe bejt pyšná sebevíc, ale když se to nikomu nebude líbit, už s tím nemůžeš nic udělat.
Co bylo na celém tom kreativním procesu nejtěžší?
Robert: Budeš se divit, ale dostat celou kapelu do jedný místnosti! Filip žil v Londýně, já ve Stockholmu, Gabriel v Tromsø, Gustav ve Västerås… Ale samozřejmě se objevily i rozdíly v přístupu ke kreativní stránce. Někteří z nás se chtějí víc přiklánět ke starýmu dobrýmu emo stylu, jiní vidí budoucnost v progresivním stylu. Musím ale říct, že to do sebe ve finále všechno zapadá.
Nedá mi to a jako člověk, co má soundtrack úplně na všechno, se na závěr musím zeptat – co je soundtrack pro tour bus Adept?
Robert: SCOOTER. SCOOTER!
To jsem nečekala, jakože němečtí Scooter?
Robert: Jo. Všichni poslouchaj Scooter. Je to až nezdravý.
Ok, teď potřebuju vědět, co je go-to Scooter song pro Adept?
Robert: Mě se neptej, nesnášim to. Netuším, co je to za song. Jen vím, že skončí show, my jsme v buse a najednou hrajou Scooter. Víceméně mě nutí to poslouchat.
Dobře, už tě nebudu trápit otázkama na Scooter. Úplně na závěr – kdyby sis mohl vyměnit roli s kýmkoli v kapele na jeden koncert, kdo by to byl a proč?
Robert: Gabriel (bubeník, pozn. redakce). Bez přemejšlení. Celej set sedí! Jako jo, mákne si, ale sedí u toho! Ale ne, sranda stranou, neměnil bych. Takhle je to přesně tak, jak to má bejt.
Roberte, to je všechno! Děkuju moc za tvůj čas!
Robert: Už? Děkuju moc, uteklo to rychle! Musím si zapamatovat to jídlo, o kterým jsi mluvila na začátku – jak to bylo?
Svíčková!
Robert: Jo, svíčková. Díky!
To, jakej byl koncert, jste si už mohli přečíst v našem reportu. Ještě jednou děkujeme Rock For People Concerts za tuhle příležitost a osobně si neodpustím poznámku – splněnej sen. Díky taky konkrétně Aničce z RFP a Jenny a Nince za fotky a veškerej support.
Rozhovor vedla: Míša
Foto: Nina Vocelová