„Jméno už nikdy nezměníme, stálo nás to moc peněz za právníky,“ směje se Matt McAndrew. Rain City Drive mají po rebrandu jasno v tom, kým jsou – dřívější spaní v dodávce vyměnili za tourbus a evropské turné. V rozhovoru jsme probrali jejich začátky v Manchesteru, proč jsou ty největší evropský „díry“ vlastně nejlepší kluby a jak vypadá jejich proces psaní hitů – od inspirace Adele nebo Lewisem Capaldim až po jejich největší metu: stát se legacy kapelou typu Oasis, která už nikomu nemusí nic dokazovat.
Začněme u začátků RCD. Často zmiňujete, že je název kapely poctou vašemu setkání v Manchesteru. Co je, kromě pro UK typického deště, na tom městě tak speciálního, že jste si ho vybrali jako pomyslné rodiště téhle éry kapely?
V Manchesteru jsme měli prostě vždycky štěstí. Fanoušci tam jsou skvělí a pro mě je to asi nejoblíbenější město v Anglii. Miluju tu architekturu, lidi, jejich přízvuk i celkový přístup k životu. Navíc odtud pochází spousta mých oblíbených kapel – Oasis nebo třeba The 1975. Je to taková přirozená pocta místu, kde to všechno začalo. Bylo by dost blbý, kdybychom se potkali někde, kde to nenávidím (smích).
Slovo Drive v názvu trochu evokuje cestu nebo cíl. Kam jste se jako kapela rozhodli směřovat?
Spíš než o destinaci jsme přemýšleli o motivaci. O tom vnitřním drivu pokračovat dál. Spousta muzikantů zná ten pocit, kdy je to nekonečná cesta do kopce – jeden krok dopředu, dva zpátky. Je to o vytrvalosti bez ohledu na to, jaký karty dostaneš do ruky. To je to, co se nám na tom slově líbilo.
Nezměnili jste jen název. Změnily se fonty, barvy, vizuál, styl oblékání. Kolik z toho byl rebranding, aby bylo jasné, že jde o totální restart, a kolik z toho bylo prostě přirozené hledání vlastní identity?
Myslím, že jsme hlavně chtěli dát lidem najevo, že jsme pořád fanoušci To Better Days. Že to pořád bude ta stejná kapela, co se týče energie, stylu a celkového feelingu. Zároveň jsme ale potřebovali jasně říct, že je to nová sestava a že odteď budeme hrát jen hudbu, kterou jsme společně vytvořili jako tahle konkrétní čtyřka.
Hodně věcí přišlo přirozeně. Postupně jsme dorůstali do oblastí, které jsme chtěli prozkoumat a vyjádřit víc. A zároveň jsme chtěli fanoušky uklidnit – pokud se vám líbilo To Better Days, bude se vám líbit i to, co přijde. Když jsme oznamovali změnu, lidi se ptali, jestli pořád budeme dělat rock, jestli to nebude něco úplně jiného. S novým jménem se to klidně mohlo stát. Ale náš vzkaz byl jasný: pokud vás bavilo první album, to další vás bude bavit taky. Zbytek byl přirozený vývoj. Hledání dynamiky, kde má každý hlas své místo. Hudba je základ, ale vizuál je dnes obrovskou součástí celku. Poslední roky jsme na tom fakt makali a máme nahrávky, na které jsme hrdí. Jako muzikanti jsme se posunuli asi nejvíc za celou dobu. A právě ve vizuálu byl prostor pro růst – od komunikace online přes grafiku až po módu a klipy. To všechno dnes hraje roli.
A byl tenhle rebrand jednorázová věc, nebo se může něco podobného stát znovu?
Ten velkej restart už se nestane. Rain City Drive je teď ta kapela. My čtyři jsme ji vybudovali a tohle je naše identita. Název už měnit nebudeme. Máme ho registrovaný, stálo nás to čas i peníze a upřímně – dneska je skoro nemožný vymyslet jméno, který už někdo nepoužívá. Na začátku jsme ale opravdu chtěli, aby fanoušci zůstali s námi. Bylo toho hodně – nový název, nová diskografie, nový všechno. Teď už máme větší volnost experimentovat. Zároveň jsme si prošli hledáním sebe samých a dnes máme pocit, že víme, co ten projekt je. A to je fajn pocit.
Osobně bych vždycky chtěl být součástí nové vlny v tomhle proudu rockové hudby. Když se ohlédnu, mám radost z toho, jak jsme se posunuli. Když jsem do kapely přišel, víc popové vokální linky z nás dělaly trochu anomálii. Dneska je čím dál víc kapel, které jdou podobným směrem, a je fajn to sledovat. Třeba Bring Me The Horizon tohle podle mě dělají nejlíp. Vydají desku a další roky všichni kopírují její zvuk, zatímco oni už jsou zase úplně jinde. Ta ochota riskovat a zkoušet nové věci je pro mě větší inspirací než konkrétní hudební prvky. Je zajímavé sledovat i reakce fanoušků. Když kapela udělá radikální změnu, část lidí šílí. Myslím, že lidi často ani přesně nevědí, co chtějí. Kdyby to věděli, udělali by si to sami. Některé moje nejoblíbenější desky byly ty, u kterých jsem si po prvním poslechu říkal, že si nejsem jistý. Důležité je, aby to bylo autentické. Aby to bylo skutečně o té kapele. Protože zvuk a energie jsou tvůj podpis. A v momentě, kdy je to upřímné, nese tvůj rukopis, ať uděláš skoro cokoliv.
Upřímně v tom není žádná velká strategie. Musí to být něco, co s tebou rezonuje. Nic není úplně nové. Možná je to nové pro nás, ale někdo už to někdy udělal. Já se jen snažím překvapit sám sebe. Při psaní hledáš moment, kdy si řekneš, že jsi o tomhle ještě nikdy takhle nepřemýšlel. A přesně tyhle momenty chceš zachytit. Každá deska je jen momentka – zachycení toho, co jsme v tu chvíli cítili. Snažíme se to udělat co nejlépe, ale je to trochu sázka. Někdy se trefíš a rezonuje to silně, jindy méně. Čím víc hudby vydáš, tím víc vlastně soutěžíš sám se sebou.
Můj aktuální cíl je stát se legacy kapelou v tom nejlepším smyslu. Jako Oasis. Kdyby hráli jen věci ze svých dvou největších alb, lidi budou spokojení a turné budou vyprodaná. To je krásná pozice. Žádný tlak na to, že musíš něco dokazovat. Neřeším, jestli budeme mít jednu obří hitovku, která všechno přepíše. Jasně, bylo by to skvělé. Ale necítím potřebu opakovat se jen proto, že něco fungovalo. Navíc ve světě streamingu staré věci žijí dál. Lidi je pořád poslouchají. My se samozřejmě budeme snažit napsat další velkou věc. Ale když budou fanoušci dál poslouchat i starší songy, je to výhra taky.
Co se týče vaší desky Things Are Different Now z roku 2024 – ten název působí skoro poeticky, zvlášť s ohledem na to, jaký měla úspěch. Když jste ho vybírali, mluvili jste o proměně kapely?
Jo. Chtěli jsme něco podobně konverzačního, jako bylo To Better Days. Něco, co můžeš říct nahlas. Jako přípitek. Colin přišel s větou „things are different now“ a hned nám to dávalo smysl. Dlouho jsme měli pocit, že je všechno hrozný boj. A najednou se věci začaly měnit. Ne dramaticky, ale tak nějak přirozeně. Byly lehčí. A hlavně jiné v dobrém slova smyslu. Je to vlastně takový přípitek na tu změnu. Na to, že se věci dávají do pohybu správným směrem. Dneska jezdíme na turné v busu místo toho, abychom po koncertě seděli zkroucení v dodávce a snažili se aspoň trochu vyspat. Cítíš ten pozitivní posun dopředu. A přesně o tom ten název je.
Takže si užíváte tourbusy?
Jasně. Když si projdeš horšími podmínkami, vážíš si úplně všeho. A myslím, že je to důležité. Upřímně mi je trochu líto kapel, kterým se něco stane přes noc, vyletí virálně a najednou začínají rovnou na komfortní úrovni. Kam se pak posouváš dál? Když už je tohle pro tebe těžké, máš problém.
Pro nás je obrovská věc už jen to, že po koncertě nemusím celou noc řídit. Že se můžu osprchovat. Že si lehnu do postele. To jsou maličkosti, které drží morálku nahoře. Všechno je o nastavení očekávání. Když cítíš ten pozitivní tah dopředu, to momentum, má to obrovskou hodnotu. Člověk chce mít pocit, že se posouvá. V životě obecně, ale hlavně v tom, co dělá. A my ten pocit teď máme.
Myslím, že některé evropské kluby, které se chystáte navštívit, vás asi dost překvapí, protože to tady má specifický vibe. Ty nejlepší kluby tu občas vypadají jako totální díry. Takže si říkám, že vás možná čeká menší návrat ke starým časům v dodávce a všemu kolem toho.
Ale už jen to, že jsme tady… Je to naše první evropské turné jako Rain City Drive v roli headlinera a to je pro nás obrovská věc. I kdyby přišlo deset lidí, vážili bychom si toho. Naštěstí jich chodí mnohem víc. A vlastně to celé krásně zapadá do toho, o čem jsem mluvil. Máme pocit, že se posouváme správným směrem.
Když jsme byli v Evropě dřív jako support Dayseeker, hráli jsme v některých z těch stejných klubů a říkal jsem si, že by bylo skvělé se sem jednou vrátit jako hlavní jméno plakátu. A teď se to děje. Hrát ve stejných místnostech, ale v jiné pozici, je docela dobrý způsob, jak si změřit vlastní progres.
Když jsme u Dayseeker, fanoušci vás často srovnávají. Byl váš hit Medicate Me čistě kamarádský feat s Rorym, nebo v tom byla i strategie propojit fanouškovské základny?
Upřímně asi trochu obojí, ale spíš ta druhá varianta. Rory byl zrovna ve městě a mohl dorazit do studia. A tohle byl jeden z mála případů, kdy jsme měli song skoro hotový, ale zůstala v něm volná sloka. Takže to krásně zapadlo. Zvažovali jsme i jiná jména, ale Rory byl pro nás prostě ideální volba. A cením si na něm jednu věc – přemýšleli jsme, že by tam dal víc harsh vokálů, a on sám řekl, že to asi není úplně součást našeho brandu. Že by to možná nebylo ono. To, že takhle přemýšlel nad naším zvukem, bylo fakt sympatické. Navíc jsem nemusel psát druhou sloku. Takže win win. (smích)
Když píšete nové věci, začíná to většinou kytarou, melodií vokálů nebo textem?
Většina songů vznikla z instrumentálního dema, na které jsem pak psal melodie a texty. Ale jsou i výjimky. Třeba Over Me začalo jako čistě vokální nápad. Udělal jsem si hrubé demo a kluci kolem toho pak postavili zbytek. Takže to může fungovat oběma směry. Důležité je, aby něco vzniklo. A pak už to jen začneš skládat dohromady, dokud to nezačne dávat smysl.
Který song z alba zní dnes nejméně jako původní demo? Která věc se během procesu změnila nejvíc?
Dobrá otázka. Asi právě Over Me. Na začátku to byl jen jednoduchý drum loop, subbass a vokál. Chtěl jsem to nechat co nejjednodušší, aby si s tím kluci mohli pohrát a udělat si to po svém. A právě díky tomu se to během procesu dost proměnilo.
Teď, když jste s poslední deskou našli fungující recept, aplikujete ho i na další album, nebo už vás svrbí ruce a chcete zkusit něco úplně jiného?
Ovlivňuje nás spousta hudebních stylů, ale poslední deska byla první, kde jsme si všichni řekli, že si prostě chceme udělat rockovou desku. A myslím, že toho bude víc i na té další. Osobně necítím tlak být víc popový nebo víc alternativní. Chci udělat fakt dobrou rockovou věc.
Dneska je spousta kapel, které využívají otevřenosti fanoušků a klidně si dovolí víc popových momentů. To je super. Já ale chci dělat věci, které jsou cool. Takové, co si pustíš, jako soundtrack, když odjíždíš od imaginární exploze.
Instrumentálně půjdeme víc do těžších věcí, ale vokály budou klidně neomluvitelně chytlavé. Jsem hrdý třeba na Elusive Dream z poslední desky, protože tam podle mě fungují i samotné texty. To je něco, kam bych se chtěl posunout ještě víc – psát věci, které obstojí i bez hudby.
Je ale zajímavé, že čím déle kapela funguje, tím méně osobního dramatu někdy zažíváš. Často jsi prostě šťastnější. A pak si říkáš, jak napsat něco temnějšího, aniž by to bylo falešné. Ride or Die byl třeba pokus napsat milostnou věc, která má pořád ostřejší vibe. Možná je na čase psát víc i mimo vlastní autobiografii. Je snadné sáhnout do vlastních problémů, když jsi naštvaný. Ale spousta skvělých věcí vznikla i z příběhů, které nejsou osobní.
Takže je možné napsat upřímnou, možná i srdcervoucí věc, i když zrovna prožíváš dobré období?
Stoprocentně. Je to trochu jako herectví. Cílem není cítit něco před kamerou. Cílem je, aby něco cítil divák. A s hudbou je to stejné. Můžeš si říct, že je to pro tebe terapeutické, ale pokud se to nedotkne lidí, mohl sis to nechat pro sebe.
Lidi se dokážou napojit na věci, které s jejich životem vůbec nesouvisejí. Pamatuju si, jak jsem jako malý poslouchal Backstreet Boys, když se naši bratranci odstěhovali. Jasně, neměli song o tom, že se ti odstěhují bratranci. Ale devítiletý Matt si říkal, že je to přesně o mně. Tak to prostě funguje.
Bez prozrazení názvu – jaký vibe má to, co uslyšíme jako další? Spíš jízda deštěm, nebo pláč ve sprše?
Spíš pláč za volantem. Kombinace obojího.
Instrumentálně těžší věci, ale vokály pořád chytlavé. Chtěl bych víc momentů, kdy si řeknu, že bych byl naštvaný, kdyby tuhle věc vydal někdo jiný a ne my. Trochu víc poetiky v textech by mě fakt bavilo.
Vaše věci jsou hodně chytlavé. Je to záměr?
Máme rádi chytlavou hudbu. Milujeme i pop. A myslím, že tajemství je v tom, že když oddělíš samotnou vokální linku od instrumentálu, klidně by z toho mohly být čistě popový songy. A pak k tomu kluci přidají silné kytary a rockový základ. To je ten trik.
V hlavě si klidně představuju baladu jako od Lewise Capaldiho nebo Adele a říkám si, co kdybychom na to dali pořádné kytary. To by byla výhra. Je fajn mít v kapele lidi, kteří jsou úplní detailisti. Rockoví fanoušci jsou navíc často hodně techničtí – řeší mix, zvuk, detaily. To u popu tolik nezažiješ. A já to mám rád. Je super, že si publikum všímá víc věcí než jen refrénu.
Samozřejmě těžší žánry mají někdy náročnější fanoušky. Ale naši byli zatím fakt v pohodě. Od doby, co jsme vstoupili do éry Rain City Drive, je to hodně pozitivní. Občas se ještě někdo zeptá, jestli nepřijde Johnny, ale to je spíš výjimka. V tu chvíli si jen řekneš, že asi stojí na špatném koncertě.
Matte, díky za tvůj čas!
Za možnost rozhovoru děkujeme Rock For People Concerts. ❤️
Rozhovor vedly: Klára Galle, Míša