Album Deadbeat vyšlo už v říjnu minulého roku. Mezitím si získalo miliony poslechů, s hlavním tahounem v podání singlu Dracula, který vystřelil nahoru především na sociálních sítích. S velkým boomem to ale lehce upozadilo celé dílo, tak se pojďme podívat na album jako celek o 12 skladbách.
Album na první poslech možná působí jako další evoluce známého psychedelického rukopisu, který si Kevin Parker buduje už roky. Jenže jakmile se člověk ponoří hlouběji, začne se tenhle projekt rozpadat na mnohem komplikovanější celek, než by naznačoval virální úspěch singlu Dracula. Právě tento singl funguje jako taková vstupní brána – chytlavá, hypnotická, dokonale uzpůsobená dnešnímu algoritmickému světu. Jenže album jako celek je vlastně trochu opakem.
Parker sám popisuje Deadbeat spíš jako pocit – něco mezi selháním, únavou a přijetím vlastní nedokonalosti. V jednom z rozhovorů mluví o tom, že se s tímhle pocitem potýká celý život a že název alba je vlastně taková nálepka, kterou se dobrovolně označil. Tracky jako Loser nebo My Old Ways, které patří i mezi mé favority, pracují s motivem opakujících se chyb a neschopnosti vymanit se z vlastních zajetých kolejí – jako by se Parker neustále vracel na stejné místo, i když ví, že tam nechce být. Celé album tak působí jako takový cyklus, možná dokonce bloudění, bez žádného jasného vývoje.
Hudebně je to možná ještě větší odklon, než se zdá. Místo typické dávky psychedelie tu dostává prostor elektronika, house a rave vlivy inspirované australskou klubovou scénou. Občas singly působí skoro nedokončeně, a právě tahle nedokonalost je klíčová. Parker tentokrát vědomě opouští perfekcionismus a nechává v hudbě chyby, ruchy nebo momenty, které by dřív pravděpodobně vymazal. Výsledkem je deska, která působí mnohem víc lidsky a dezorientovaně. Zajímavé je, že Deadbeat vlastně nemá titulní track – ten název se místo toho nenápadně hlásí napříč celým albem jako motiv, který se vrací v různých podobách.
Možná i proto působí album tak rozporuplně. Na jedné straně taneční beaty a nakažlivé melodie, na druhé straně únava, úzkost a lehké zklamání ze života, který zvenku vypadá jako splněný sen. Tenhle kontrast je vlastně jedním z nejzajímavějších prvků celé desky. Deadbeat je plná veselých rytmů a beatů, místy je až nekomfortně chaotická, ale upřímná a stále pod ikonickým zvukem Tame Impala. A právě proto stojí za to ji vnímat jako skvěle povedený celek, a ne jen dílo o jednom populárním singlu.
Pokud tě nejen nejnovější album chytlo, rozhodně nepromeškej šanci vidět a slyšet Tame Impala naživo v rámci jejich Deadbeat tour – a to už 20. dubna ve velkém prostoru O2 arény. Koncert nám nadělili Charmenko CZ a vstupenky stále ulovíš TADY!
Napsala: Petra