TO THE GRAVE

To The Grave právě vydali nový singl EYESTALK ABLATIONS, který je prvním releasem pod vydavatelem BLKIIBLK Records. My jsme si s To The Grave dali rozhovor ještě na Brutal Assault minulý rok. Probrali jsme jejich tvorbu, poselství o veganství a jaké to je být na evropských velkých festivalech.

Ahoj kluci! Díky, že si můžem spolu sednout. Byla jsem hrozně nadšená, když jsem viděla vaše jméno na lineupu. Jak se vám tu zatím líbí?

Nick: Naprosto neskutečný. Před chvílí jsem měl takový moment – vyšel jsem ven, podíval se na to pódium a regulérně se mi spustily slzy. Hraju na takhle velkém festivalu poprvé v životě. Je to ten nejvíc surrealistický zážitek na světě.
Dane: Pro mě a zbytek kapely taky. Už jsme nějaké festivaly odehráli, ale tohle je úplně jiná liga. Jako děcka jsme na Brutal Assault koukali na YouTube – prostě na kapely, co tu hrají. Vidět to samé místo na vlastní oči je šílenost. Všechno kolem tohohle fleku. Je to jeden z nejvíc cool fesťáků vůbec.

Jak moc se lišíme od australského publika?

Dane: Australani jsou zvláštní – hrozně vybíraví. Záleží, kam zrovna jedeš, ale občas mají tendenci stát spíš vzadu, hlavně na festivalech. Teď jsme ale odjeli tour s Lorna Shore, což byla větší věc spíš pro deathcoreové fandy, a tam jsme si je fakt získali. Hodně z nich přišlo hlavně na Lornu nebo je objevili přes TikTok, takže jim chvíli trvá, než se chytnou. Ale pak to bylo šílený – všichni moshovali hned od začátku. Pokaždé, když zvedneš hlavu, vidíš lidi crowd surfovat nebo v circle pitech. Je cítit, že na něco takového od nás dlouho čekali, což je super.

Zhruba před týdnem (srpen 2025) vám vyšlo EPčko. Je to pokračování desky Everyone’s a Murderer? Podle toho coveru to vypadá, jako by patřilo přesně doprostřed ní.

Dane: Jo, přesně tak. Cover jsem dělal já. Některé songy mají k Everyone’s a Murderer blízko, jiné zase vůbec, ale protože to vyšlo tak brzo po sobě – ta deska byla venku loni v srpnu – chtěl jsem to nějak propojit. Další věc, co uděláme, bude zase úplně jiná, takže tohle je sice pokračování, ale zároveň taková tečka. Spojuje to všechno dohromady.

Máte k tomu předtočené nějaké klipy, nebo plánujete něco natočit?

Dane: Ani moc ne. Udělali jsme jedno velké streamované video a chtěli jsme pozornost upřít tam – celé EPčko jsme napasovali na film jménem The Herd. S jeho tvůrci jsme se potkali, když jsme tu byli minule, myslím, že někde kolem Bristolu. Natočili tenhle veganský horor a říkali: „Hele, udělali jsme tohle, nechtěli byste s tím něco podniknout?“ Takže z toho byl nakonec videoklip zadarmo. Spolupracovali jsme s nimi a k tomu EPčku to sedlo jak prdel na hrnec.

Veganismus je hlavním tématem všeho, co děláte. Neříkáte si někdy, o čem jiném byste skrze tu hudbu ještě mohli mluvit, nebo máte pořád dost nápadů?

Dane: Záleží, v jaký den se mě zeptáš. Když mám dobrej den, možná mě napadnou texty o jiných věcech, ale neuběhne ani dvanáct hodin a uvidím něco, co mě vtáhne hned zpátky. Je to nekonečný koloběh, protože ať jdeš kamkoliv, vidíš to. Mám to neustále před očima, takže to lidem budu dál cpát přímo před ksicht.
A upřímně řečeno, ještě jsem neudělal dost pro to, abych přesně ukázal, co mě tak se*e, takže na tom teď trochu pracuju. Zrovna jsme vydali song DNA o rybách, protože ryby miluju. Je to jedno z mých nejoblíbenějších zvířat – lidi je strašně nechápou a jsou asi nejvíc týrané, protože se k nim všichni chovají jako k zelenině.

A hráli jste dokonce na Sea Shepherd stage. Ti pro oceány dělají hrozně moc.

Dane: Pořád se štípeme do ruky, že něco takového vůbec existuje. V Austrálii by nic takového ani nebylo.
Nick: Občas uvidíš někoho v jejich tričku, ale že by tam byli nějak extra aktivní, to ne.
Dane: Kdežto tady máte celou veganskou uličku, stánek Sea Shepherd. To bys na Knotfestu v Austrálii v životě neviděla. Ani náhodou.
Nick: Jedna z věcí, co mě tu dostala, je catering – je tu strašně moc veganského jídla.

Když vezmete to poselství, co šíříte, byl tam nějaký moment, kdy jste byli fakt pyšní na to, jaký vliv máte na lidi, co díky vám přešli na veganismus?

Dane: Pro mě byl největší zlom den, kdy jsem se stal veganem, což už je nějakých osm let zpátky. To The Grave měli tehdy zrovna pauzu – jako kapela jsme fungovali pár let, ale nic moc se nedělo. V té době jsem do toho spadl a hned začal být aktivní: dělal jsem osvětu na ulicích, chodil na jatka, sledoval, jak tam vjíždějí náklaďáky, a snažil se být s těmi zvířaty. Pořád to v sobě nosím a pořád v tom jedu. Ten oheň nikdy nevyhasne – pořád si říkám, co dalšího můžu udělat? Hudba je pro mě to nejmenší. Spousta lidí v tom vidí jenom death metal, ale my se to snažíme dělat hlavně pro ně – pro ta zvířata.

Jste známí jako ta „veganská kapela“. Chodí za vámi lidi s tím, že jste jim změnili život nebo pohled na svět?

Nick: Jo, docela jo. Stojíš u stánku s merchem a spousta lidí za tebou přijde a vypráví ti sáhodlouhý příběh o tom, jak na naši kapelu narazili a pak zjistili, co všechno se děje, o čem většina světa nemá ani páru. To je jedna z těch dobrých věcí, co děláme – omlátíme jim to o hlavu takovým způsobem, že už před tím nemůžou zavírat oči.
Dane: Když jsme byli v Americe, třeba v Texasu, chodili za námi lidi a říkali: „Provozuju tady zvířecí azyl,“ a mají to tam strašně těžké. My se tu bavíme, hrajeme hudbu, ale pak jsou tu lidi přímo v první linii, pro které je naše hudba palivem, aby to vůbec zvládli. Potkávat takové lidi – lidi, kteří už nechtěli na tomhle světě ani být, protože měli pocit, že jim nikdo nerozumí, a najednou našli spřízněnou duši – to je šílený.

Setkali se někdy s negativní odezvou? Třeba že by někdo řekl: „Super kapela, ale toho veganství je už trochu moc“?

Dane: Jasně že jo. Na internetu to vidíš pořád, ale do očí ti to nikdo neřekne. Každý, koho reálně potkáme, je skvělý. Lidi nemají koule na to říct ti to do ksichtu – jsou to jenom hrdinové přes klávesnici. Upřímně, pokud to takhle máš s veganstvím postavené, tak nejspíš sám o sobě nejsi moc silná osobnost. Ale vlastně jsem stejný jako kdokoliv jiný: jsme deathmetalová kapela, takže když přijdeš s arogancí, vrátím ti to stejnou mincí. Když se to děje u našich příspěvků, hned po nich jdu. Aspoň se naši fanoušci mají čemu smát. Nikdy by za mnou nepřišli a neřekli mi to, stejně jako by sami nikdy nešli a nezabili zvíře. Radši zaplatí někomu jinému, aby to udělal za ně. Já sám jsem byl ten největší odpůrce – dřív jsem pracoval jako řezník a házel sýr po veganech. Lidé se můžou změnit.

Měli jste někdy debatu s někým, kdo řekl: „Hele, nejsem vegan,“ ale byl ochotný o tom normálně mluvit s otevřenou myslí?

Dane: Jo, a o tom to přesně je – když nám tohle někdo řekne, mám pocit, že si tím vlastně testuje svoje vlastní přesvědčení a zkouší, jestli mu nepomůžeme přejít na druhou stranu. Já byl úplně stejný. Než jsem se stal veganem, byl jsem ten největší odpůrce, a celé se mi to sesypalo vteřinu poté, co jsem to viděl na vlastní oči. Takže ta nejvíc respektující věc, co můžeš udělat, je být upřímný: pokud miluješ zvířata, pokud k nim máš respekt a záleží ti na spravedlnosti, tak jsou tvoje činy v přímém rozporu s tím, co tvrdíš – a to přece nechceš. Nikdo to nechce.

Říkal jsi, že jsi dělal cover k EP. Děláš veškerý vizuál sám – obaly desek a tak?

Dane: Všechno ne. Everyone’s a Murderer dělal týpek jménem Daymorph, myslím, že je z Ukrajiny. Málokdy se stane, že bych něco vytvořil a řekl si: „Jo, tohle vypadá skvěle“ – jsem hrozný perfekcionista. Ale pamatuju si, jak jsem dělal tenhle cover a všichni hned hlásili: „To je ono, to bude obal,“ a já se do toho okamžitě zamiloval. Většinou používáme fotky reálných zvířat, což mi přijde silnější – pokaždé, když to vidím, mě to zasáhne, protože to vypráví něčí skutečný příběh. Tohle je ale o něco přístupnější. Lidi na to kouknou a hned vědí, že je to deathcore.

Přemýšlel jsi při tvorbě o tom, jak to sedne k Everyone’s a Murderer, nebo to bylo spíš tak, že jsi to udělal zvlášť a až pak ti došlo, že to k sobě pasuje?

Dane: Spíš to druhé. Začali jsme si všímat, jak moc jsou ty songy naštvané – Everyone’s a Murderer je hrozně agresivní, hodně hozená do hardcoru s trochou death metalu. Když pak porovnáš deathcore s tím, co je na tomhle EPčku, je to trochu jiné – je tam víc kytarových sól, two-stepové pasáže, prostě jiný vibe. Ke konci jsme řešili, jestli neudělat deluxe edici, ale je to dostatečně osobité na to, aby to stálo samo za sebe, než aby to byla jen nějaká nastavená kaše.

Co vás vedlo ke změně stylu? Od Director’s Cut a těch nevydaných věcí k tomuhle je to docela skok.

Nick: Velkou roli v tom hrály koncerty. Ten víc hardcorový, deathmetalový styl lidi mnohem víc rozhýbe a ta interakce je pro nás klíčová – cítit tu energii z lidí. U psaní věcí pro Director’s Cut jsem moc nebyl a u Everyone’s a Murderer ještě vůbec, ale myslím, že hlavní myšlenka za tímhle stylem byla prostě zachytit tu koncertní energii.
Dane: Má to dvě roviny. Dřív lidi poslouchali moji kapelu přímo přede mnou a vůbec netušili, jak mají hýbat hlavou, protože se to pořád měnilo a byl to chaos. Říkali: „Má to takový klaustrofobický zvuk, je to cool,“ ale na koncertech pak jen stáli s otevřenou hubou.
Nick: Na tom stylu z Everyone’s a Murderer je super to, že i když jsi tu kapelu v životě neslyšel, přijdeš na koncert, víceméně tušíš, co přijde dál, a hned se chytneš. To má mnohem větší sílu, než když je to takový bordel, že se lidi vůbec nechytají.

Nicku, ty ses ke kapele přidal i na vokály, že jo?

Nick: Jo. My na to pořád zapomínáme, ale já se kolem kapely motal celé věky, než jsem se oficiálně přidal, a dělal jsem hostovačku na jednom songu.
Dane: Přesně tak – Nickova stará kapela se jmenovala Alchemy. Zpíval v jedné deathmetalové kapele v Sydney. Když jsme dělali Epilogue, kde byla spousta hostů, tak jsme ho přizvali, a navíc jsme už roky byli nejlepší kámoši.
Nick: Taky jsem hrál Jacka v klipu ke Cut Off The Head – měl jsem na sobě kuklu a předstíral, že jsem on. Pořád na to zapomínám; občas to na mě vyskočí na YouTube a já si říkám: jo vlastně, to jsem já. Celou dobu jsem se tam jen tak líně potuloval v pozadí.

Myslíte si, že o metalové komunitě panují nějaké mylné představy, ať už zvenčí, nebo uvnitř ní?

Dane: Za mě je to věc, kterou jsem si časem uvědomil – a vidíš, jak to lidem v hlavách najednou docvakne – že starat se jeden o druhého je to nejdůležitější, co tu děláme. Všichni jsme tak trochu vyvrhelové společnosti; mimo tuhle bublinu se můžeme cítit dost sami. Cítíš to v práci, cítíš to na veřejnosti. Pak přijdeš sem a je tu ten pocit komunity, ten obrovský kruh soucitu, který lidi zvenčí ne vždycky vidí. Ale i uvnitř komunity se můžeme zlepšovat – rozšířit ten soucit i na lidi, co třeba nevypadají nebo neznějí jako vy. A to platí i pro zvířata. Zvířata nejsou věci.
Nick: Tím, jak scéna roste, sociální sítě dostávají tuhle hudbu k lidem, co metal dřív vůbec neposlouchali. Pak přijdou na koncert a zjistí, jak silná ta komunita dokáže být.
Dane: Ještě bych řekl, že je tu taková ta představa, že by každá kapela měla pořád dělat všechno větší, lepší, velkolepější. Nám se naopak líbí, že ta poslední deska zní prostě jako kapela, co je nadšená ze skládání muziky – ne pro hitparády, ne pro cokoliv jiného, než jen pro to, abychom viděli lidi moshovat. Někdy namísto obří světelné show chci v sále jen jedno blbé světlo, aby to bylo pro lidi v mosh pitu bezpečné. Pak to má atmosféru jako někde v klubovně na skautském hardcore koncertě. Nemusí to být vždycky větší nebo lepší. Může to být víc syrové, a to se mi líbí.

Dáváte v tom případě přednost klubovým koncertům před festivaly?

Dane: Umřel bych šťastný, kdybych mohl hrát jenom na koncertech po barácích a ve skateparcích. Ale pak si střihneme tohle a… je těžké si vybrat. Miluju koncerty přímo na zemi, kde nejsou žádné zábrany.
Nick: Hudbu máme v krvi, takže si užiješ úplně stejnou zábavu, ať hraješ kdekoliv – je to jenom jiná zkušenost. Na klubovkách je super, když lidi lezou na pódium a skáčou do davu. Jasně, je to trochu nebezpečné a někdo může zakopnout, ale je to neskutečná prdel.
Dane: Jo – jak často tohle ty děcka můžou zažít? Život umí být ubíjející: práce, práce, spánek, práce. Jak často máš možnost skočit po hlavě do bandy lidí bez toho, abys nějak extra řešil vlastní bezpečnost? To jsou věci, co mě dokážou nadchnout.

Co tě vedlo k tomu, že jsi začal na pódiu nosit masku?

Dane: Dřív jsem nosil lyžařskou masku, takovou kuklu, jako projev solidarity s aktivisty, co nemůžou ukázat obličej – s lidmi, co chodí na jatka zachraňovat zvířata. Hrozně tím riskují vlastní svobodu. Pak jeden týpek jménem Chris, co vyrábí masky jako rekvizity na focení, přinesl jednu na koncert a říká: „Něco pro tebe mám, schválně, jestli se ti to bude líbit.“ Moje nejoblíbenější kapela, když jsem vyrůstal, byli Slipknot, takže jsem do toho musel jít. Sice se v tom hrozně blbě dýchá, ale vypadá to brutálně. Pokaždé to posouváme o level výš – pokaždé tam přibyde nějaký detail. Teď bych chtěl nějaký cool stojan na mikrofon; jednou jsem viděl takový s hroty.

Co bys na něj dal? Třeba staženou kůži nebo tak něco?

Dane: Přesně to. Něco jako styl Leatherface z Texaského masakru.
Nick: To by se překonávalo těžko a k té masce to perfektně sedne. Takže až tu budeme příště, uvidíš úplně jiný stojan na mikrofon.

Díky moc za rozhovor. Chcete na závěr lidem ještě něco vzkázat?

Dane: Rozhodně. Přejděte na veganství.
Nick: Koukněte se na film Dominion.
Dane: To je to nejmenší, co můžete udělat. Je to drsný – dvě hodiny kruté, čisté pravdy o legálních, standardních praktikách masného průmyslu. Nejděsivější na tom je, že se to z většiny natáčelo v Austrálii. Každý si ve své vlastní zemi říká: „Tohle se děje tam u nich, u nás ne.“ Ale stačí jet hodinu jakýmkoliv směrem a uvidíš věci, co ti hlava nepobere – věci, co tě poznamenají na celý život. Můžeme za to my sami. Třikrát nebo čtyřikrát denně, pokaždé když jíme, jdeme do zoo nebo akvária, nebo když si koupíme kožené věci, je v tom nějaká oběť. A já věřím, že většina lidí by se za to v životě nepostavila, kdyby to viděli na vlastní oči – kdyby to věděli. A díky!

Rozhovor vedla: Petra