Na koncert Black Stone Cherry v Meetfactory jsme dorazili především kvůli nesmrtelným 10 Years, kteří za sebou mají už více než dvě dekády na rockové scéně. Jelikož šlo o jejich teprve druhý koncert v Česku, nemohli jsme si nechat ujít příležitost vyzpovídat frontmana Jesseho Haseka. Probrali jsme jeho českou rodovou linii, vzpomínky na předchozí návštěvu Prahy i záblesky nové hudby, které bychom se snad mohli dočkat už za pár měsíců!
V Praze jste už hráli s Three Days Grace. Co se vám vybaví jako první ve spojitosti s naší Prahou?
No, poprvé jsme sem přijeli, myslím, v roce 2022, takže asi před třemi nebo čtyřmi lety, a úplně mě dostalo, jak krásná Praha je. Praha je nádherná. A ten koncert byl neuvěřitelný. V Americe hrajeme opravdu hodně, takže jsme zvyklí na tamní publikum a máme americké fanoušky rádi, ale tady je to trochu jiné. Je to o něco intenzivnější. Vy Češi jste trochu větší šílenci. Je to docela zábava.
Co je pro vás na tomhle turné důležitější – představit nový materiál, nebo se trochu vrátit do minulosti a zavzpomínat? Jak vlastně skládáte setlist, když máte na výběr z deseti alb?
Je to opravdu těžké. Záleží na tom, kolik času na hraní máte. Když máte hodinu a půl nebo dvě hodiny, můžete toho do setlistu zařadit opravdu hodně. Ale když máte jen 30 až 45 minut, jde hlavně o energii a celkový flow setu. Skladby vybíráme tak, aby z pohledu člověka, který se na nás dívá, vytvořily určitý příběh a vzaly ho na cestu. Aby energie pořád pokračovala, ale zároveň tam byly vzestupy i poklesy. Zároveň vybíráme to, o čem víme, že funguje naživo. Máme spoustu skladeb, které máme opravdu rádi, ale některé z nich se naživo nepřenášejí tak dobře. Takže velká část toho, co hrajeme, jsou skladby, které jednoduše dobře fungují naživo.
Začínali jste jako teenageři v Knoxville a dnes jste na scéně už více než dvě desetiletí. Když se podíváš na to, jací jste byli tehdy a jací jste dnes, co podle tebe ve vás zůstalo z těch mladých kluků, kterými jste kdysi byli?
Asi bych řekl, že je to síla hudby. I když jsme odehráli víc koncertů, než dokážu spočítat, pokaždé, když jsme na pódiu a jsme v tom okamžiku naplno, je to pořád stejné. Nikdy to neomrzí. Od doby, kdy jsme byli mladí, až do dneška je právě ten okamžik na pódiu tím, o co jde. A možnost cestovat po celém světě a sdílet naši hudbu jak se starými fanoušky, tak s těmi novými, je úžasná. Je to k nezaplacení.
10 Years má dnes na streamovacích platformách přes 1,6 miliardy přehrání. Ještě zajímavější mi ale přijde, že někteří lidé, kteří vaši hudbu objevují dnes, se narodili až poté, co vyšlo The Autumn Effect. Jaké to je vidět někoho ve dvaceti, jak objevuje Wasteland stejným způsobem, jako vaše generace před dvaceti lety?
Je to šílené. Víš, když jsme byli mladí, všechno se tak nějak seběhlo strašně rychle. Jezdili jsme po celém světě na turné s kapelami jako Korn, Disturbed, Deftones a spoustou dalších. Všechno se to stalo tak rychle, že jsme si jen říkali: „Wow.“
A pak, když jsme starší a vydrželi jsme tak dlouho, vidíme spoustu těch samých fanoušků, kteří se vracejí a podporují nás celý život. A pak si nás oblíbí jejich děti nebo nás objeví úplně noví fanoušci, třeba teenageři nebo lidé kolem dvaceti.
A to podle mě znamená, že síla té hudby pořád funguje. To, že nás objevují mladší generace, je něco, co jsme nikdy nemohli naplánovat. Prostě se to stalo, myslím, protože naše hudba mluví sama za sebe.
Spousta rockových kapel z vaší generace už postupně zmizela ze scény. Co podle tebe udrželo 10 Years při životě a proč jste vydrželi tak dlouho?
Je to několik věcí. Zaprvé v sobě pořád musíme mít tu vášeň a chuť to dělat. Zároveň ale potřebujeme fanoušky, kteří nás budou podporovat. Protože realita je taková, že když nás nikdo nepodporuje, nemáme práci, ale jen koníček.
Nemůžeme fanouškům dostatečně poděkovat za to, že nás podporují už 20 let. Takže opravdu záleží na těchto dvou věcech. Pořád to musíte chtít, pořád vám na tom musí záležet a musíte pro to mít vášeň. A zároveň musíte doufat, že fanoušci tu cestu s vámi ujdou celou až do konce.
Když jste byli mladší, byli jste nejspíš ochotní obětovat hudbě téměř cokoliv. Je dnes něco, co už bys kvůli kariéře s 10 Years obětovat nechtěl?
Mám dvě vlastní děti a pokud bych měl kvůli rodině přestat, tak právě rodina je pro mě na prvním místě. Kvůli rodině bych to udělal. Ale jinak ne, protože hudba je pro mě pořád důležitá a pořád pro mě hodně znamená.
A když tvoříme novou hudbu, je to pro mě něco jako terapie. Opravdu nám to pomáhá vyrovnávat se sami se sebou a pak tu hudbu dostaneme ven a díky její síle poznáváme nové lidi.
Mám opravdu rád outro skladby Gravity – posune celou píseň někam úplně jinam. Něco podobného jste udělali i u 11:00am (Daydreamer). Jak k takovým závěrům skladeb přistupujete? Víte už od začátku, jak má píseň skončit, nebo se takové věci vyvíjejí přirozeně během procesu?
Myslím, že to záleží skladba od skladby. Někdy v sobě mají energii, která se postupně rozvine, a jsou tam instrumentální části, které do toho jednoduše perfektně zapadají. Prostě to působí správně. A jindy jsou ty skladby zase úplně přímočaré.
Outro té skladby původně bývalo jejím začátkem. Dřív jsme ji začínali právě takhle a pak se teprve rozjela samotná skladba. Po rozhovoru s naším kytaristou Brianem jsem ale navrhl: „Hele, ten způsob, jakým se ta skladba rozjede, lidi zaskočí.“ A říkal jsem si, že by možná bylo lepší to otočit a udělat z toho konec, protože tě to vezme na určitou cestu a pak tě postupně zase zklidní.
Někdy, když na skladbách pracujeme, si prostě řekneme: „Pojďme na to naházet všechno možný, zkusit různé věci a uvidíme, která verze bude fungovat nejlíp.“
Jak bude vypadat další kapitola 10 Years po Inner Darkness? Máte už jasnou představu, kam chcete kapelu po hudební stránce posunout?
Máme rozpracovaného docela dost nového materiálu. Spoustu věcí už jsme nahráli a na dalších pořád pracujeme a dokončujeme je. Každopádně určitě přijde nová hudba. Doufali jsme, že bychom ještě letos, někdy ke konci roku, mohli vydat pár skladeb, a příští rok pak nějaký ucelenější soubor hudby, třeba rovnou album.
Původně jsme přemýšleli, že uděláme dvě nebo tři EP a nakonec je spojíme do jednoho velkého alba. Jenže jsme měli spoustu dalších věcí, hodně koncertování, rodinný život a tak podobně, takže jsme vydali Inner Darkness už v roce 2024 a od té doby je to docela dlouhá pauza. Máme proto pocit, že je už čas. Máme víc hudby, takže ji prostě budeme vydávat. Takže vlastně nevím. Ještě jsme se úplně nerozhodli, jak to nakonec uděláme.
A co je jedna věc, kterou nám můžeš prozradit o nové hudbě, aniž by ses kvůli tomu dostal do problémů?
Musím říct, že je to tak trochu ode všeho. Pokud jste fanouškem 10 Years a znáte všechna naše alba, víte, že jsou různá. A každé z nich je jiné, protože je takovým obrazem toho, kde se zrovna v daném období sami nacházíme.
Teď máme věci, které jsou mnohem tvrdší, ale zároveň i mnohem jemnější. Myslím, že tenhle kontrast mezi tvrdou a jemnou stránkou jsme dělali vždycky, ale tentokrát jsme experimentovali i s různými laděními, včetně podladění, a zkoušeli jsme spoustu dalších věcí. Z toho, co máme, jsme nadšení. Teď už jde jen o to dát to všechno dohromady.
Na nových věcech se objevuje i část té atmosféry a prvků, které znáte z naší předchozí tvorby. Určitě tam budou nějaké hodně tvrdé skladby, ale zároveň i opravdu jemné, osobní nebo intimní písně.
Než tě necháme jít, musím vyřešit jednu velmi důležitou věc pro české fanoušky. Ty jsi Jesse Hasek a my máme Dominika Haška – jednoho z nejlepších hokejových brankářů všech dob. Víš tedy, odkud jméno Hasek skutečně pochází, skrývá se někde ve tvé rodině tajná česká krevní linie?
Ano, znám Dominika Haška!
Rozhodně. Moje příjmení je české. Myslím, že můj pradědeček pocházel odsud. Takže ano… Na některých místech moje příjmení vyslovují jako „Hašík“ a když se na něj podívají, hned ho poznají. Pamatuju si, když jsem sem přijel, že moje příjmení není v Americe vůbec běžné. V podstatě jediní Hasekové, které v Americe známe, jsou naši příbuzní. Tady je to ale poměrně běžné jméno. Takže ano, odtud pochází moje rodová linie.
Když tedy přijedu do Prahy nebo do České republiky, říkám si: „Tak jo, můžu se podívat do země svých předků.“ Je to skvělé.
Rozhovor vedl: Matty Vaněk