Paleface Swiss patřili na letošním Brutal Assault k těm kapelám, které po sobě zanechaly pořádnou spoušť. Hutné breakdowny, všudypřítomný chaos a jeden z největších moshpitů, které jsme během festivalu viděli. Jejich cesta na velká pódia přitom nebyla tak rychlá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za Paleface Swiss stojí roky práce. Krátce před jejich vystoupením jsme se s kapelou potkali a prohodili pár slov.
Paleface Swiss vznikli v Curychu v roce 2017. Po prvních EP přišlo v roce 2020 album Chapter 3: The Last Selection a o dva roky později Fear & Dagger. Jejich brutální kombinace deathcoru, hardcoru a beatdownu si postupně našla fanoušky daleko za hranicemi Švýcarska. S loňským albem Cursed se navíc kapela pustila ještě dál a do svého zvuku nechala výrazněji proniknout nu-metal i melodičtější polohy.
Najít jeden okamžik, který všechno změnil, ale sami nedokážou: „Nevím, jestli tam byl nějaký konkrétní zlom. Vždycky jsme tvrdě pracovali na tom, abychom dosáhli svých cílů. A když jsme jednoho dosáhli, už jsme pracovali na dalším.“
Kapela však začala stoupat nahoru během pandemie, kdy získali mnoho fanoušků díky videím, které tenkrát sdíleli na sociálních sítích: „Během covidu nás začalo sledovat hodně lidí díky těm blbým videím, která jsme pořád nahrávali. A když covid skončil a začala první festivalová sezóna, zjistili jsme, kolik lidí se na nás skutečně chodí dívat. Řekl bych, že velkým úspěchem bylo taky první americké turné. Takže první festivalová sezóna a první turné po Americe byly asi ten největší průlom. V těchhle dvou chvílích jsme si říkali: „To je šílené. Není to jen na internetu, děje se to i ve skutečnosti.“
Přestože dnes vozí svou hudbu po světě, prorazit právě ze Švýcarska podle kapely nebylo úplně jednoduché. Metalová scéna tam sice existuje, chybí jí ale podle nich část zázemí, které by tvrdším kapelám pomáhalo dostat se dál. „Ve Švýcarsku je velká scéna, ale z hlediska kulturního zázemí nemáme tolik prostorů a prostředků, které by pomohly tenhle druh hudby posouvat dál. Většina kapel proto zůstává na lokální úrovni.“
Paleface Swiss proto začali hledat za hranicemi. Spojili se s německým managementem a postupně kolem sebe vybudovali zázemí, díky kterému mohli růst dál. „My jsme to zkusili v Německu. Začali jsme spolupracovat s německým managementem, e-shopem a podobně. A tam to nějak funguje, protože mají prostředky na to, aby se to mohlo rozvíjet.“
Když přijde otázka, co vlastně dělá Paleface Swiss Paleface Swiss, odpověď je překvapivě jednoduchá. „Vokály.“ A hned vzápětí přichází doplnění od frontmana Zelliho: „Emoce. Emoce a syrovost.“
Právě vokály Marca „Zelliho“ Zellwegera jsou jednou z věcí, které jejich hudbě dávají okamžitě rozpoznatelný charakter. S extrémními vokály přitom začal už někdy ve čtrnácti nebo patnácti letech. Žádný velký plán za tím nebyl. Prostě začal řvát. A podobně k nim přistupuje i dnes: „Když si poslechneš naši první desku a pak tu nejnovější, myslím, že je tam kurva obrovský posun. Samozřejmě se chci zlepšovat. Ale není to tak, že bych si každý den sedl a cvičil. Hrajeme hodně koncertů a nějak to přichází samo.“ Jiná kapitola je ale čistý zpěv: „Zpěv se musím učit. V tom jsem pořád hrozný, takže se potřebuju naučit zpívat.“
Tvrdá hudba pro něj ale není jen otázkou techniky. Je především prostředkem, jak ze sebe dostat věci přesně tak, jak je cítí: „Můžu říct cokoli chci, a přesně takovým způsobem, jakým to chci říct.“ Směje se a vypadá, že tohle je opravdu to, co mu dodává drive a chuť tvrdou hudbu vůbec tvořit.
Kdo někdy slyšel Paleface Swiss, pravděpodobně už narazil i na srovnávání se Slipknot. Hlavně na Cursed je jejich vliv místy těžké přeslechnout. Kapelu to ale rozhodně neuráží. Právě naopak. „Vždyť právě kvůli nim jsme začali. Jak by mi to mohlo vadit?“ říká Zelli. Slipknot ale zdaleka nejsou jediným místem, odkud Paleface Swiss čerpají. Jejich hudební svět sahá od oldschoolového metalu přes death metal, beatdown a deathcore až k modernějším kapelám.
Taky nás zajímalo, co mají v plánu do budoucna: „Zkoušíme všechno možné. Tak jsme to dělali vždycky. Když si myslíme, že by něco mohlo znít dobře, vyzkoušíme to. Nechceme mít všechno naplánované dopředu. Tohle není IKEA, abychom na to měli návod.“ A se smíchem dodávají: „Nedržíme se pravidel. Žádná pravidla. Prostě se rozhlížíme, co můžeme od ostatních ukrást.“
Do budoucí tvorby by se měl zapojit také jejich nový brazilský bubeník Luigi Paraventi, který se ke kapele přidal před americkým turné a podle zbytku sestavy mezi ně zapadl prakticky okamžitě. Kapela tvrdí, že bylo super easy přijmout mezi sebe nového člena a Zelli také trochu poodhaluje, jak celá myšlenka vznikla: „Viděl jsem ho přidávat drum videa na Instagram. Začala se mi pak zobrazovat skoro každý den, takže on byl tím prvním, kdo mě napadl. Napsal jsem mu zprávu a pak už to šlo velice hladce.“
Doufáme, že hladce půjde i nahrávání další hudby, jelikož se nemůžeme dočkat, až uslyšíme zase něco nového, a třeba více experimentálního.
Rozhovor vedla: Vendy
Foto: Marie Štefková