Čtvrteční večer v pražském MeetFactory patřil modernímu metalcoru v několika jeho podobách. Headlineři The Amity Affliction s sebou přivezli Silent Planet, Varials a Orthodox – sestavu, která během večera nabídla všechno od syrovějšího hardcoreového nářezu přes techničtější a atmosféričtější polohy až po emotivní metalcore Australanů.
MeetFactory nás tentokrát přivítalo trochu jinak než obvykle. Kvůli rekonstrukci byl vstup přesunut do zadní části budovy, která tak návštěvníkům odhalila další kus svého osobitého industriálního charakteru.
Jako první se na pódiu objevili Orthodox, kteří svoji půlhodinku využili k prezentaci především nové tvorby v podobě alba A Door Left Open z roku 2025. Z celé čtveřice kapel mají možná nejblíž ke klasickému hardcoreovému základu, zároveň do něj ale tahají prvky nu-metalu a mathcoru. Jejich set tak stál především na těžkých riffech a rychlém tempu. Byli vlastně příjemným překvapením, které rozproudilo atmosféru celého večera.
Poté převzali pódium Varials. Ti letos v únoru vydali své čtvrté album Where The Light Leaves, které zároveň představuje novou kapitolu kapely s frontmanem Skylerem. Stage byla během setu sytě modře nasvícená a s velkou obrazovkou v pozadí doplňovala celou atmosféru, kdy kapela hrnula jeden těžký riff za druhým a představovala jakousi dusivou náladu, kterou jejich hudba nabízí. I když všechno znělo hodně hutně, což mám ráda, přijala jsem je spíše vlažně. Chyběly mi trochu zajímavější momenty v průběhu setu, které by jednotlivé skladby víc odlišily a udržely moji pozornost až do konce.
Silent Planet se na úvod představili skladbami z posledního alba Superbloom, na kterém se kapela vydala více experimentálním a zároveň přímočařejším směrem. Trochu ustoupily hluboké emoce a texty a kapela se přiblížila mainstreamovějšímu zvuku, naživo ale tyhle songy fungují perfektně a působí velmi energicky. Zazněla i moje milovaná Antimatter, která se od publika dočkala nadšených reakcí.
V setu samozřejmě nechyběly ani ozvěny starších časů v podobě The New Eternity. Závěrečnými třešničkami pak byly Panic Room a Trilogy, které set krásně vygradovaly. Především Panic Room v podání frontmana Garretta působila místy až teatrálně a on v ní dokázal perfektně vytáhnout na povrch všechny těžké emoce, které nese.
Na konci setu Garrett skočil do davu a podával si ruce s fanoušky, čímž dal najevo svou vděčnost. Při rozhovoru, který se nám podařilo ulovit, nám také řekl, že Rock for People, na němž Američané zahráli dříve tento rok, je jeho absolutně nejoblíbenější festival a že má rád energii českého publika. Stejnou věc ostatně zmínil i přímo na stage.
Krátce před devátou přišel čas na hlavní jméno večera. The Amity Affliction letos koncertují s novým albem House of Cards, jejich aktuální období ale provází i výrazná personální změna. Po odchodu dlouholetého baskytaristy a clean vokalisty Ahrena Stringera jeho místo zaujal Jonny Reeves, známý mimo jiné z Kingdom of Giants.
Set ale ukázal, že Amity rozhodně nechtějí stavět jen na novince. Úvod obstarala dnes už klasická Pittsburgh, následovaná Drag the Lake a Like Love, takže hned první část koncertu nabídla průřez několika různými etapami kariéry kapely. Vedle skladeb jako Heaven Sent, Open Letter, All Fucked Up nebo Death’s Hand ale došlo také na novější materiál v podobě It’s Hell Down Here, House of Cards, Afterlife nebo Kickboxer.
Musím ale přiznat, že tentokrát jsem necítila úplně to samé jako na jejich dřívějších koncertech. Jako by se trochu vytratila chemie, která to celé držela pohromadě, a chvílemi jsem měla pocit, jako by přede mnou stála jiná kapela než v minulosti. Částečně za to mohl i zvuk, který hlavně ze začátku nebyl úplně vydařený, mnohem víc je ale podle mě znát právě změna v sestavě. Ahrenův hlas byl více než dekádu jedním z nejvýraznějších poznávacích znaků kapely, takže jeho absence jednoduše mění celkový pocit z koncertu. Zároveň ale nemůžu říct, že by problém byl v samotném Jonnyho výkonu. S čistými vokály se vypořádal parádně a právě kontrast mezi jeho melodickými refrény a syrovými screamy Joela Birche stále patřil k nejsilnějším momentům setu. Jen zkrátka zní jinak. Ahrenův hlas byl s The Amity Affliction spojený tak dlouho, že se jeho odchod na celkovém charakteru kapely musel podepsat.
Nezmizelo ale to hlavní, na čem The Amity Affliction vždycky stáli – kombinace zoufalství, tvrdosti, melodie a obrovských refrénů. Jen jejich současná podoba má trochu jinou energii a já si na ni budu muset ještě chvíli zvykat.
Foto: Nina Vocelová
Text: Vendy
