Pondělní večer v pražském Bike Jesus rozhodně nepatřil odpočinku, ale drsným riffům, smrtícím breakdownům a milovníkům kopaček do zubů. Britští Pintglass přivezli vidlácký humor a reflexní vestičky, belgičtí Crawlspace poctivý metallic hardcore, ale hlavní slovo měli jejich krajané Nasty. Ti předvedli, že i po více než dvaceti letech působení mají své právoplatné místo na beatdownové scéně.
Britští Pintglass dorazili s beatdownem, pivní estetikou a pracovní morálkou, kterou by jim záviděl nejeden stavbyvedoucí. Jenže hned při prvním songu nastal problém. Jeden ze zpěváků vletěl do moshe bez reflexní vesty. Takové porušení BOZP by na běžné stavbě neprošlo, v Bike Jesus za něj sklidil nadšení.
Šestičlenná sestava se navíc na miniaturní stage sotva vešla. Jejich geezacore stojí někde mezi britskou hospodou, fotbalovou tribunou a beatdownovým koncertem. Lopaťácké riffy, dělnická estetika a upocený, nekompromisní mosh, před kterým ses neschoval ani v patře Jesusu. Zpěvák si pro tebe prostě došel. A samozřejmě sebeironie, kterou kapela rozhodně nešetří. Typické „GEEZA!“ zaznělo snad stokrát, nechyběla adorace jejich milované Stelly Artois ani hydration break za zpěvu „Relax, choose Stella!“ Pintglass zkrátka neberou beatdown jako vážnou disciplínu.
Hudebně šlo o solidní nálož, ale nejvíc si Pintglass získali obecenstvo právě svým projevem. Jejich show měla nadhled, tempo a dost absurdních momentů na to, aby si odnesli pomyslnou cenu za baviče večera. A dobrá zpráva pro všechny, kteří si tuhle britskou dělnickou četu oblíbili. Pintglass byli nově oznámeni na Rock for People 2027. BOZP technici v Hradci už nejspíš podávají výpověď.
Po britské demolici převzali stage belgičtí Crawlspace, kteří si v Praze odbyli svou premiéru. Během půlhodinového setu nabídli old school metallic hardcore, ve kterém se thrashové riffy střídaly s těžkými beatdownovými pasážemi. Prohrábli i starší kousky ze své diskografie, ale výraznější moment, který by člověku utkvěl v hlavě, nepřišel. Hudebně nebylo moc co vytknout, jen po rozjetých Pintglass působili trochu utahaně. Co jim ale rozhodně nelze upřít, byla upřímná radost z hraní a vděčnost za přijetí od pražského publika. Jejich vystoupení tak posloužilo spíš jako aktivní odpočinek před hlavní náloží. Což u tohohle typu koncertu znamená, že si člověk mohl zkontrolovat, jestli má pořád všechny zuby.
Pak přišli Nasty a bylo po srandě. Belgicko-němečtí veteráni už přes dvě dekády dokazují, že k pořádnému beatdownu nepotřebujete komplikované aranže. Podladěné kytary, rytmika připomínající pneumatické kladivo a smrtící breakdowny. V Bike Jesus ale nešlo jen o hudební nářez. Čtyřčlenná sestava byla dokonale sehraná a frontman Matthi předváděl jeden z těch výkonů, při kterých člověk zapomene sledovat čas. Jeho vokál byl drtivý, ale přitom perfektně kontrolovaný.
O to silnější byl kontrast mezi Matthiho výkonem a jeho vystupováním mezi skladbami. Zatímco během nich působil jako někdo, komu se nechcete připlést do cesty, v pauzách byl pokorný, upřímný a místy viditelně dojatý. Bylo znát, že si možnosti stát na pódiu a hrát pro lidi skutečně váží. A právě takové momenty připomínají, že hardcore není jen o tvrdý muzice a moshi, ale především o lidech a komunitě.
Nasty navíc do Prahy dorazili s čerstvou deskou Trauma, která vyšla teprve 23. října. Devět skladeb, devatenáct minut, tři featy. Když to umíš, stačí to.
Podobnou filozofii aplikovali i na pražský koncert. Přestože měli vyhrazených padesát minut, přibližně po pětatřiceti bylo hotovo. A upřímně? Bohatě to stačilo. Ne proto, že by člověk chtěl, aby skončili, ale protože za tu dobu stihli předat takovou hudební nálož, že by dalších patnáct minut bylo spíš testem fyzické výdrže publika.
Mosh byl chvílemi vskutku intenzivní. High kickem vykoplý kabel od mikrofonu, bitka o něj během Reality Check a nekonečný side-to-side, který zaměstnával celý prostor. Nechyběly ani stage divy, přestože crowd nebyl zrovna nabitý a sloužil hlavně ke změkčení dopadu na zem. Ale právě to dodávalo celé show syrovost menšího klubového koncertu, kde se hranice mezi pódiem a kotlem prakticky stírá.
NAPSALA: Pája D
FOTIL: Mojmír Jirků
