Úterní večer v pražském Futuru nabídl čtyři trochu odlišné přístupy k punku a hardcoru. Polští CF98 přivezli melodický pop-punk, Mean Season připomněli syrovější kořeny hardcoru, Cancer Bats přidali pořádnou dávku špíny a řevu a Ignite ukázali, že hardcore nemusí být jen o kopačkách do zubů.
Jako první se představili polští CF98, kteří nastoupili před poměrně komorní počet návštěvníků. Člověk skoro čekal, že kapela obejde všechny přítomné a osobně je přivítá. Čtveřice ale rozhodně nehodlala házet flintu do žita. Zpěvačka se snažila komunikovat, roztleskávat a především dostat lidi z bezpečné vzdálenosti od pódia blíž k dění.
CF98 servírovali melodický pop-punk, u kterého jsem měl pocit, že si je z minulosti pamatuju o něco punkovější. Ani nejrychlejší skladba jejich repertoáru každopádně větší divočinu nevyvolala a pokus o wall of death připomínal spíš nesmělé seznamování dvou skupin lidí. Nakonec se ale přece jen něco pohnulo.
Pomohla i osvědčená strategie: sáhnout po cizích hitech. Došlo na Sum 41, Blink-182 i Wheatus a závěr setu už měl podstatně živější atmosféru. Na začátku se pod stage skoro nikomu nechtělo, na konci už to alespoň trochu připomínalo koncert.
Po pauze, která se protáhla o téměř deset minut, nastoupili američtí Mean Season. Kapela patří ke starší generaci kalifornského hardcoru a její hudba má blíž k syrovějšímu, těžšímu pojetí žánru než k melodickým refrénům předchozí party. Zpěvák do vystoupení dával srdce, místy však působil, jako by ze sebe ždímal poslední zbytky energie.
Ke konci už se pod pódiem objevily aspoň nějaké ty side-to-side přebíhačky i sdílení mikrofonu s fanoušky. Největší řežba přišla se skladbou věnovanou kapele Integrity, kterou Mean Season označila za jednu ze svých zásadních inspirací. Tady už oldschoolový hardcore ukázal zuby. Zpěvák si na závěr dokonce seskočil mezi lidi a rozloučil se přesně tak, jak se na tuhle školu sluší.
Pak přišli Cancer Bats a s nimi pořádná dávka kanadského hardcore punku, metalu, špinavého rock’n’rollu a bůhví čeho ještě. Zvuk byl oproti Mean Season o něco tišší, což mu ale paradoxně prospělo. Všechno bylo krásně čitelné a člověk nemusel jednotlivé nástroje lovit někde v hlukové kouli.
Frontman Liam Cormier nezapomněl poděkovat Praze, ke které má podle vlastních slov mimořádně blízký vztah. Dokonce tvrdil, že tady Cancer Bats hráli častěji než kdekoliv jinde v Evropě. Jestli je to pravda, netuším, ale na jeho nadšení nebylo nic hraného.
S oblíbenou Bricks & Mortar se pak začalo výrazněji hýbat i publikum. Kotel ožil a Liam znovu potvrdil, že jeho hlasivky jsou i po více než dvaceti letech provozu ve výborné kondici. Žádné šetření, žádné opatrné obcházení náročnějších pasáží.
Cancer Bats letos btw prošli další změnou sestavy. Jejich dlouholetý bubeník Mike Peters se rozhodl přestat koncertovat, aby mohl trávit více času s rodinou. Na turné ho nahradil Ian Romano, který se podílel i na nahrávání jejich čerstvé desky Give Me Dirt. A že za bicími rozhodně nešetřil materiál, potvrdil moment, kdy to odnesl proražený snare.
Novinka Give Me Dirt má mimochodem poměrně bizarní původ názvu. Liam ho objevil na odpadkovém koši při cestování po Nepálu. Nápis ho pobavil natolik, že se nakonec dostal až na obal alba. Vzhledem ke zvuku Cancer Bats je to vlastně docela příhodné. Špíny mají jejich riffy na rozdávání.
Zhruba v polovině setu přišla Lucifer’s Rocking Chair, která mě osobně trochu přibrzdila. Jasně, Cancer Bats mají ke stoner rocku blízko, já mám ale radši jejich punkovější polohy. S blížícím se koncem naštěstí zase přitvrdili i zrychlili a závěrečná Hail Destroyer nabídla důstojnou tečku za povedeným setem.
Kalifornští Ignite pak přinesli úplně jinou atmosféru. Melodický hardcore, sborové refrény, pozitivní poselství a frontman Eli Santana s hřívou, kterou by nejspíš trumfnul i naši fotografku Páju. A to už je co říct.
Hudebně nebylo moc co vytknout. Kapela šlapala a už při druhé skladbě Veteran se Futurum přidalo se sborovým „Where are we now?“. Pohyb pod pódiem byl ale zpočátku překvapivě vlažný. Po Cancer Bats jsem čekal o něco nabuzenější publikum, místo toho se hrálo v poměrně komorní atmosféře.
Ignite přitom rozhodně nebyli odtažití. Zazněla sympatická promluva o respektu, ohleduplnosti a tom, že si mají lidé koncert užívat společně. Přesně ty hodnoty, na kterých hardcore stojí. Dobrou náladu měl i jeden z kytaristů, který při děkování publiku označil naši zemi jako „Čečnia“. No co, nebyl první…
Výraznější odezvu pak přinesly songy Let It Burn a následně Bleeding, při které Ignite podpořila na featu i zpěvačka CF98. Skvěle zafungoval také cover Sunday Bloody Sunday od U2. Ten v hardcorovém kabátu fungoval překvapivě dobře a publikum na něj reagovalo snad nejživěji z celého dosavadního setu.
S postupujícím večerem se atmosféra zlepšovala. Ignite si dokonce vyžádali „proper west coast circle pit“, do kterého se zapojil i kytarista. Podle kapely se o podobnou věc pokoušeli v různých zemích, ale nikde to prý neumějí tak dobře jako Češi. Po rozpačitém začátku tomu bylo trochu těžké uvěřit, ale třeba mají jinde ještě línější publikum.
Druhá polovina vystoupení už měla výrazně lepší tempo. Kotel se konečně rozjel, byť místy připomínal spíš alkomosh než koordinovanou hardcorovou akrobacii. Přesto jsem trochu bojoval s pocitem, že osmnáct skladeb bylo na daný večer trochu moc. Ignite hráli výborně, ale chybělo víc momentů, které by tak dlouhý set nějak víc „rozbily“.
O to milejší byl samotný závěr. Příprava závěrečného přídavku trvala nezvykle dlouho a z kapely byla cítit upřímná radost i vděčnost, že může před pražským publikem stát. Žádná povinná děkovačka před posledním songem, ale skutečné emoce a taky humor.
Na finální Live for Better Days pak část kapely zamířila přímo mezi fanoušky. Žádná velká gesta, žádná potřeba dokazovat, kdo je na pódiu a kdo pod ním. Jen společný zpěv a úsměvy na obou stranách. A takový konec, to jo, to by šlo…
FOTO: Pavla
TEXT: Kuba
