Post-hardocorová kapela La Dispute tu už je s námi několik let. Za tu dobu si vybudovala pověst jednoho z největších jmen tohoto žánru. Pochází z amerického Grand Rapids v Michiganu a od svého vzniku v roce 2004 dokazuje, že tvrdost není jen o řevu, ale i o emoční horské dráze, kterou jejich texty skvěle reflektují. Nové album vydané 5. září minulého roku je dalším z příběhů, které frontman Jordan Dreyer vypráví, a my si teď můžeme tenhle skvost s názvem No One Was Driving The Car rozebrat.
Tracklist:
- I Shaved My Head (Single, May 13th)
- Man with Hands and Ankles Bound
- Autofiction Detail
- Environmental Catastrophe Film
- Self-Portrait Backwards
- The Field
- Sibling Fistfight at Mom’s Fiftieth / The Un-sound
- Landlord Calls the Sheriff In
- Steve
- Top-Sellers Banquet
- Saturation Diver
- I Dreamt of a Room with All My Friends I Couldn’t Get In
- No One Was Driving The Car
- End Times Sermon
No One Was Driving the Car je páté studiové album kapely La Dispute a první album od roku 2019, kdy vydali desku Panorama. Samotný název, převzatý z policejní zprávy o smrtelné nehodě autonomního vozu, je metaforou současné doby plné nejistoty, všudypřítomných technologií a pocitu, že se svět řítí kupředu bez někoho, kdo by skutečně seděl za volantem a měl kontrolu nad tím, co se děje. Album je koncipováno jako rozsáhlé vyprávění rozdělené do pěti aktů a celkem čtrnácti skladeb. Tato struktura působí jako až filmové vyprávění — posluchač je postupně provázen různými obrazy a situacemi, které společně vytvářejí pocit světa, v němž nemáme kontrolu, světa „bez řidiče“. La Dispute však nespoléhají pouze na celek jako takový, ale kladou důraz i na jednotlivé skladby, aby každá z nich byla silným příběhem.
Úvodní I Shaved My Head otevírá album surovou energií a existenciální úzkostí, která je signifikantní pro to, co přijde dál. Následující skladby pak střídají intenzivní, tvrdší pasáže s tichými momenty, čímž evokují napjatou atmosféru širšího společenského rozpadu.
Uprostřed alba je skoro devítiminutová Environmental Catastrophe Film, která působí jako tichá, ale zásadní skladba. Začíná nenápadně vzpomínkou na potok a město, které kolem něj vyrostlo, a postupně se rozvine do obrazu místa, které už dávno není tím, čím bývalo. Motiv staré dřevěné židle a dřeva tu obecně funguje jako symbol vzpomínek, práce i věcí, které se postupně rozpadnou nebo promění. Skladba sleduje takový koloběh od stromu přes nábytek až po prach a kouř – a mezi tím tiše pokládá otázky o tom, co po nás zůstává a jestli máme věci ještě pod kontrolou. Zobrazuje širší obraz světa, který se mění rychleji, než jsme schopní pochopit, a možná i ovlivnit.
Střed alba tvoří skladby jako Self-Portrait Backwards nebo The Field, které se vracejí k intimnější rovině a osobní sebereflexi. Otevírají témata identity, odcizení i práce s vlastní minulostí a ukazují, jak se svět jednotlivce prolíná i s širším chaosem kolem něj. V závěru se objevují motivy apokalyptických vizí i snahy přehodnotit vlastní názory a vztah k ostatním. Skladby No One Was Driving the Car spolu s End Times Sermons uzavírají tento příběh úvahou o odpovědnosti, o stopách, které po sobě zanecháváme, a o směru, kterým se jako jednotlivci i společnost vydáváme. Celkově album nevypráví příběh jedince, ale spíše skládá obraz pocitů, situací a otázek. Za mě tato deska byla jednou z nesilnějších minulého roku a skvěle zobrazuje nynější problémy a situace, nad kterými bychom se měli zamyslet. La Dispute nám přijedou zamávat s emocemi i do Prahy, tak to nepropásněte a kupte si lístky na jejich koncert konaný 28. února tady!
Napsala: Petra Závišová