TO THE GRAVE
Poslední den nás ze stanu vytáhli australští To the Grave a dopřáli nám tvrdý, neortodoxní budíček. Plachta „Kill Your Local Animal Abuser“, frontman s maskou prasečí hlavy (kterou fakt nechceš potkat třeba v noci na ulici) a poctivý deathcore, který navíc nesl důležitou myšlenku a poselství.
Show byla nemilosrdná a plná hlášek jako „Shut up!“, „Fuck all the people…“ a „Peace was never an option“. Ale stejně jsi z toho cítil lásku a hromadu citu. To btw potvrzuje i skvělý a extrémně pozitivní rozhovor, na který se můžeš těšit.
HANABIE.
Jeden z mých osobních favoritů letošního ročníku a další z japonských hudebních senzací. Kdo by se netěšil na kawaii image japonských holčiček protkanou brutálními growly i veselými zpěvy. Když ale holky, které reprezentují styl označený jako harajuku-core, nabíraly už přes 10 minut zpoždění (jinak byli vždy všichni v podstatě na čas), začínal jsem tušit problém. Hanabie. si bohužel vytáhly v backstage pomyslného černého petra a schytaly zatím nejhorší technické problémy, které bohužel logicky dost ovlivnily celou show. Ta tím pádem neměla takové parametry, jaké by asi měla za správných podmínek. Ale jasně, i to se stává, a nechce se mi tady hejtit kapelu za problémy, které dost pravděpodobně nemohla ovlivnit. Část crowdu odešla už na začátku, část se skvěle bavila i tak… A my máme aspoň důvod omrknout holky na podzim v Praze (22.11., Palác Akropolis).
HALF ME
Half Me byli v sobotu takovou last-minute záplatou za Attilu. Ti, kdo je viděli v červnu v pražském Meetfactory jako support Whitechapel a Northlane ale věděli, že nejde o žádné podřadné náhradníky. Relativně mladá parta z Hamburku tam totiž zaujala super výkonem plným poctivých breakdownů a screamů. Venku na sluníčku a na velké stagi to sice nebylo tak intenzivní jako za tmy v klubu, i tak ale v druhé půlce solidně rozhýbali přítomné moshery a zanechali slušný dojem.
BRUJERIA
Mexický kartel, který obchoduje s death metalem a grindcorem? To jsme museli ochutnat. Úvod v podobě mexických lidovek roztančil čekající metalisty jako osmý panák Mezcalu a poté nastal sympatický riot v latinoamerickém stylu. Bavily texty ve španělštině i maskovaná bandana image s vyřízlými dírami na pusu. Kromě toho, že se chlapi museli v posledním roce potýkat hned se dvěma úmrtími v kapele, tak jsme se všichni museli potýkat taky s dementem, který v kotli na jejich show opakovaně předváděl nacistická gesta. A naštěstí byl nakonec po právu vyveden z areálu. Na můj vkus ještě až moc slušně.
AGNOSTIC FRONT
„From the East Coast, to the West Coast… Gotta gotta gotta go!“ Westernové intro přivedlo na stage milované veterány a zakladatele NYHC, Agnostic Front. Bohužel, únava už v sobotu dopadla i na zvukaře na Marshall stage a opět jsme (minimálně ze začátku) neslyšeli některé vokály a obecně zvuk trochu pokulhával. Jenomže když kapela která je na scéně 45 let, předvádí takovýhle zápal a strčí do kapsy spoustu mladších, nad lecčím přimhouříš očko. Potěšily klasické pecky jako Old New York nebo For My Family a nemohl chybět ani 69letý blázen Vinnie Stigma uprostřed circle pitu. Bylo to ale bezpečné, protože tenhle circle pit svým tělem a rádiovkou strážil sám Bohumil Stejskal. Závěrem setu jsme si každý udělali nového kamaráda a kapela nám sdělila čím dál důležitější moudro „Fuck social media, let’s be real!“. Když zakončovali set legendární peckou Blitzkrieg Bop, pohupoval se a zpíval už úplně každý. Agnostic Front svým hardcorem od srdce prostě neuvěřitelně nadchli a spojili celý crowd, nehledě na věk nebo oblíbený žánr.
KARNIVOOL
Závěr festivalu patřil jednomu z mých top letošních objevů, australským progmetalovým Karnivool. Nejde o žádnou novinku, ale i tak mě dosud tahle kapela úspěšně míjela. A byla to škoda. Propracované střídání žánrů, skvěle osvětlená stage a mix emocí… Až jsem se divil, jak prořídlý byl dav na tuhle parádu. Extrémně povedená a příjemná poslechovka, která svými zpěvy hladila po duši rozřezané vším tím metalovým nářezem.
HARAKIRI FOR THE SKY
Dvoučlenný projekt tvořený vokalistou JJ a multiinstrumentalistou Matthiasem nám přivezl trochu post-black metalu. Přestože letos vydali novou desku Scorched Earth, neměli jsme moc šanci slyšet z ní naživo více skladeb. Jejich průměrná stopáž totiž činí okolo osmi minut, což výrazně zkrátilo délku setu. Pro mě to ale bylo jedno z nejlepších vystoupení, a jsem rád, že tohle duo dostalo hlavní stage – výkonem si ji Harakiri for the Sky rozhodně zasloužili.
OPETH
Opeth byli hlavním jménem posledního dne. Celý areál Brutal Assaultu se přišel rozloučit s festivalem právě za doprovodu téhle kapely, která rozhodně udělala všechno pro to, aby zakončení zanechalo silný dojem. Frontman Mikael nás úspěšně bavil svými hláškami mezi jednotlivými skladbami, kdy s nadhledem uváděl, co zazní dál. Zahráli několik písní z posledního alba The Last Will and Testament, ale nechyběly ani dobře známé kousky jako In My Time of Need nebo Ghost of Perdition. U Opeth je znát, že za sebou mají roky zkušeností – jejich vystoupení bylo bezchybné, znělo jako jejich studiovky, ne-li ještě lépe, a pozornost publika si drželi i díky svému humoru. Nemám co vytknout. Tohle vystoupení se mi rozhodně vrylo do paměti!
Napsal: Jakub Gerlich
Fotila: Pavla Dolanská
