Páteční večer 14. listopadu ve Fóru Karlín byl ochutnávkou jednoho z největších lákadel příštího Rock for People. V rámci své Tanzneid Tour totiž do Prahy zavítala německá partička Electric Callboy, která se v posledních letech stala doslova internetovou senzací a jedním z nejvíce vyhajpovaných jmen v moderním metalu. Divoká párty ve vyprodané karlínské hale tento fenomén jen potvrdila. Nic jiného jsme ani nečekali!
Večírek svými sety odstartovaly kapely Wargasm a Bury Tomorrow, a to nejsou žádná malá jména. Obě podle očekávání zahrály bez problémů a svůj úkol rozehřát dav splnily v pořádku, byť jsou každá z jiného těsta. Rozhodně vám doporučím zajít si na jejich samostatné koncerty, ale více se jim zde věnovat nebudu, protože záře páteční noci zcela patřila hlavní hvězdě.
Všeobecné natěšení před půl desátou večer se dalo krájet, jako když děti vyhlíží Vánoce. A když se konečně setmělo a na stage vběhli Electric Callboy, v hale propuklo šílenství. Úvodní bombu Tanzneid vystřídal cover na Still Waiting od Sum 41 a Karlín zpíval, skákal a tančil jako zblázněný. Není náhoda, že kapela vybrala právě tuto skladbu. Totiž, věděli jste, že novým bubeníkem EC je právě Frank Zummo ze Sum 41? Kdo se díval pozorně, ten ho v pátek v Karlíně za bicími poznal.
Když zazněly první tóny hitu Hypa Hypa, pomyslný barometr zábavy vylétl na maximum. Byl to právě tento singl, který v roce 2020 odstartoval současnou meme éru Electric Callboy a jejich celosvětovou slávu. Dneska už si EC nikdo nepředstaví jinak než jako šestici srandistů s bláznivou dvojkou Kevinem a Nicem v čele. Od té doby jde kapele především o zábavu. Legraci si dělají z čehokoliv a především sami ze sebe, což stvrzují například komickými převleky ve videoklipech, které využívají i během koncertu.
Kvůli převlékání je set přerušován různými intermezzy a vtípky, které ale naopak zábavnou flow celého koncertu pozvednou. Uprostřed tak dojde třeba na „DJ set“, který jakoby vypadl z nějaké après-ski párty na steroidech. Rave, který je napěchovaný remixy známých tracků, odpálí EC svojí parodií na německé schlagery Hurrikan. Je to vlastně úplná Matějská pouť, ale toho jsme si všichni včetně kapely naprosto vědomi. V záplavě vážnosti a starostí všedního dne je tahle ironie opravdu úlevná. Podobných funky momentů je v setu spousta. Koncert se nese střídavě na vlnách metalu a techna. Když se v druhé polovině kapela ocitne uprostřed publika, aby jen s klavírem a kytarou zahrála Everytime We Touch, podaří se jim na tvářích lidí dokonce vykouzlit i lehké dojetí.
Zajímavé bylo sledovat složení návštěvnictva. Pod pódiem už dávno nekřepčí jen scene kids. Staré singly jako Monsieur Moustache vs. Clitcat nebo Muffin Purper-Gurk už slouží spíš jen jako závan nostalgie. A tak v publiku najdeme různé lidi, od die hard fans v hustých kostýmech inspirovaných jednotlivými klipy, přes posluchače lopaťáckých kapel až po skupinky německých turistů. I když někteří postarší posluchači byli až překvapeni z toho, co že se to odehrává na metalcorových koncertech za brikule, nakonec si každý užil koncert podle sebe. Drtivému přívalu energie, který vyvrcholil skladbami Elevator Operator, RATATATA a závěrečnou We Got The Moves, nebylo možné odolat.
Malou „vadu“ na kráse ale páteční akce přeci jen měla. Na podobných koncertech mám vždycky rád vědomí, že se napříč vlnícím se moshpitem lze dostat téměř kamkoliv, klidně až před pódium. Kvůli bariéře, která rozdělovala sektory na běžné a speciální stání, toto ale v pátek nebylo možné. Tato skutečnost narušila jakýsi inherentní pocit pospolitosti celého publika, který bývá nepsanou součástí koncertů v tomhle žánru. A taky – jak ten circlepit mohl být obrovskej, kdyby tam ten železnej šrot uprostřed sálu nezavazel, že jo… Škoda.
Sečteno podtrženo, Electric Callboy doslova a do písmene potvrdili, že jsou ve svém ranku tou nejzábavnější metalovou kapelou současnosti. Koncert byl dokonalou příležitostí vyblbnout se na maximum. Tím spíš vyhlížím jejich festivalový set na příštím Rock for People s ještě větším nadšením. Věřím, že jak kapele, tak nám posluchačům bude takřka rodinné prostředí tohoto hradeckého festivalu, kde žádná bariéra překážet nebude, sedět o něco líp. Máme se určitě na co těšit!
NAPSAL: Jiří Popelka
FOTILA: Nina Vocelová
