Ještě před pár lety by si asi nikdo nedokázal představit, že na Rock for People zahrají deathcorové kapely. V poslední době se tu ale objevují čím dál častěji – a Fit For An Autopsy patří rozhodně mezi ty, které si razí vlastní cestu scénou a daří se jim to skvěle!
Venku jsme se posadili na gauč a pustili se do rozhovoru o jejich nové desce, kterou jsme probrali do nejmenších detailů. Tak pojďme na to!
Matty: Ahoj všichni, jaký byl pro vás začátek léta na Rock Am Ringu?
Fakt skvělý. Opravdu skvělý. Překvapivě hodně lidí vzhledem k tomu, že jsme hráli jako druhá kapela – celý stan byl plný ještě předtím, než jsme vůbec vylezli na pódium. To bylo super.
Matty: Viděl jsem, že jsi nedávno slavil narozeniny, Joe – dodatečně všechno nejlepší!
Joe Badolato: Díky moc, vážím si toho.
Matty: Hrajete na Rock For People poprvé s úžasným line-upem. Na koho se tu nejvíc těšíte, zvlášť když to není čistě metalový festival jako Brutal Assault?
Těšíme se na Sex Pistols – na ty jejich klasické songy.
Dneska se pak půjdeme podívat na naše kamarády z In Flames.
Včera jsme zašli i na kluky ze Slipknot. Bylo to fakt skvělé.
Matty: Už to bude skoro rok, co jste vydali své poslední album The Nothing That Is. Jaké jsou podle vás dosavadní reakce fanoušků? Který song vás nejvíc baví hrát naživo?
Reakce byly zatím skvělé. Zdá se, že nové album oslovuje širší publikum – lidé si z něj vybírají víc skladeb než z našich předchozích desek. Někteří mají jednu nebo dvě oblíbené skladby, tady jich mají čtyři nebo pět, a je fajn tohle vidět. Myslím, že jde o jednu z našich nejlepších prací, takže jsme z toho opravdu nadšení. Mezi ty nejoblíbenější řadíme asi poslední, Silver Sun. Vždycky se nám líbí poslední píseň na desce, má pro nás nejpůsobivější náladu a nese v sobě trochu všeho, takže tu máme rádi. Další je Lurch – grindová skladba, rychlá, s blastbeaty a krátkými breakdowny.
Myslím, že je super vidět, že tahle sbírka skladeb je pravděpodobně ta nejlepší, co jsme kdy měli, a je skvělé, že se naše hudba dostává k co největšímu počtu lidí.
Matty: A jaký byl rozdíl při nahrávání tohoto alba ve studiu? V čem se lišilo od toho předchozího?
Tentokrát jsme byli všichni mnohem víc přítomní, opravdu fyzicky ve studiu. Věnovali jsme se jednotlivým písním více do hloubky – každý z nás se soustředil nejen na celkovou skladbu, ale i na jednotlivé části. Víš, co tím myslím? Hodně jsme se na to zaměřili. Joe, jako zpěvák, má vždy prostor – pro něj je to trochu jiné, protože pozornost se hlavně soustředí na zpěv. Co se týče kytar, Tim a já jsme strávili víc času psaním, Blue byl víc zapojený a Josean s Willem na to vždy intenzivně dohlížejí. Tentokrát bylo všechno cílenější a přímo zaměřené. Byl to opravdu zajímavý proces nahrávání.
U alba Oh What the Future Holds to bylo jiné – vznikalo v roce 2020. V té době bylo mnohem těžší sejít se a vše dokončit, takže proces probíhal spíš na dálku. Tohle album nám umožnilo vrátit se společně do studia a všechno lépe doladit.
Matty: Beznaděj a agrese na vašich posledních třech albech nejsou jen estetické — působí jako kontrolovaná katarze. Je to pro vás forma uvolnění, nebo vědomé úsilí vytvořit určitou atmosféru?
Myslím, že je to kombinace obojího. Všichni cítíme frustraci z toho, co se kolem nás děje, protože mnoho lidí si určitých věcí nevšímá. Hodně cestujeme a vidíme spoustu různých situací, ze kterých se snažíme čerpat inspiraci.
Snažíme se být hlasem těch, kteří ho nemají. Každá naše píseň se snaží upozornit na něco důležitého a zároveň vyjadřuje tu frustraci, kterou všichni cítíme, když sledujeme, co se ve světě děje.
Máme také svůj charakteristický zvuk a vždy se snažíme tvořit temnou atmosféru. Všechno, co děláme, má trochu depresivní nádech a může se zdát, že to ubližuje i těm, kdo to tvoří. Pravdou ale je, že to má katarzní účinek – umožňuje ventilovat frustrace a dostat ven to, co nás tíží. Obzvlášť v dnešní době, kdy je svět dost chaotický, je to potřeba.
Jak už říkal Joe, vybíráme si témata, která podle nás lidé potřebují vidět, a soustředíme se na ně. Současně ale udržujeme temnou atmosféru, která je pro náš zvuk typická. Snažíme se rozvíjet skladby, aby byly silnější a lépe působily, ale nechceme ztratit charakter, díky kterému nás fanoušci poznávají. Je to neustálá rovnováha mezi vývojem a zachováním našeho stylu.
Matty: Red Horizon působí jako výkřik proti útlaku, ale zároveň jako hluboce lidský projev bolesti. Jak jste našli rovnováhu mezi politickým poselstvím a osobním příběhem?
Věříme, že pokaždé, když se dotýkáme citlivého tématu, je klíčové, aby působilo co nejrealističtěji. Při psaní textů a skládání písně za tím stála jasná struktura. Každá forma útlaku v kombinaci s politickým kontextem může u někoho vyznít agresivně nebo jednostranně, ale naším hlavním cílem bylo vyjádřit frustraci z toho, že sledujeme skupinu lidí procházející situacemi, které se v historii opakují. Vydání této písně právě v tomto čase pro nás mělo velký význam.
Videoklip podle mě píseň vysvětluje ještě silněji – ukazuje, co jsme chtěli sdělit, víc než slova sama o sobě. Je to hluboké, promyšlené a velmi konkrétní dílo, protože jsme nechtěli, aby vyznělo špatně nebo nenávistně. Chtěli jsme jen ukázat realitu takovou, jakou ji vidíme – nic víc, nic míň. Pro Willa, který se výrazně podílel na psaní textů, bylo obzvlášť důležité, aby píseň zachytila konkrétní pocity, které jsme při jejím vzniku měli.
Matty: A jak probíhala spolupráce s rodinou Nashkových, kteří mají přímou zkušenost s válkou?
Šlo o ukrajinského uprchlíka, který přišel do USA žádat o azyl. Příběh byl tedy mnohem širší, než co jsme se snažili vyjádřit – ta osoba tím opravdu prošla a nebylo to tak dávno. Byl to velmi reálný moment a bylo zajímavé sledovat, jak se to celé odehrává.
Matty: Ve skladbě Weaker Wolves je řádek o „slabších vlcích“ který naznačuje posun moci – kořist se stává predátorem. Je to míněno jako symbol oprávněného odporu, nebo spíše jako varování, jak násilí může proměnit oběti v agresory?
Ta píseň je svým způsobem o tom „srát na cajty“ – jakékoli autoritativní postavy, které mají moc nad ostatními. Hrát si na Jerryho Givense – soudce, porotu i kata? To se nikdy nestane. O tom vlastně ta celá píseň je.
Jo, to, co říkáš, úplně sedí. Píseň je o posunu moci a o tom, co se stane, když se kořist stane predátorem a už má dost. Je to o tom postavit se tomu a říct: „Rozhodně ne. Nebudeme sledovat, jak naši sousedé trpí. Nebudeme sledovat, jak tím procházejí naši přátelé.“ Je to jasné a pevné stanovisko – ukázat, co se děje, a jak je to špatně. Teď si ten, kdo ubližoval, musí poradit s tím, co sám způsobil, a role se obracejí. Jak říkal Joe, je to proti autoritám: „Seru na vás za to, co děláte, teď se to obrací proti vám.“ Když někomu dlouho ubližuješ, přesně tohle se stane. Právě to zkoumání obrácených rolí v písni je podle mě to, co na textech miluju nejvíc – silné, jasné a zároveň hluboce lidské poselství.
Matty: Nemohu se nezmínit o The Silver Sun, která byla pro mě na konci alba opravdu příjemným překvapením. Joeův čistý zpěv vytváří něco, co jsme od Fit For An Autopsy ještě moc neslyšeli. O čem je tahle píseň?
Ta skladba je jako horská dráha emocí – už po první minutě tě zasáhne, a pak přicházejí pasáže, které jsou neuvěřitelně chytlavé. Nahrávání téhle písně pro nás bylo čistou radostí. Byla to poslední skladba, kterou nám Will ukázal, a vznikla jen pár dní před začátkem nahrávání. Byla úplně nová, a i když měl Will skvělé nápady na bicí, nikdo z nás si nebyl jistý, jak to celé nakonec bude znít. Pamatujeme si, že jsme během nahrávání neustále přicházeli s novými nápady, aniž bychom přesně věděli, kam to povede. Když pak Will vybral ty nejlepší momenty a dal je dohromady, byli jsme všichni nadšení – prostě jsme improvizovali a zrodilo se z toho něco výjimečného.
Píseň byla příjemným překvapením a vznikla neuvěřitelně rychle. Je to přesně ten typ skladby, kde se nebojíme zkoušet věci, do kterých se běžně nepouštíme. Joe má obrovský hlasový rozsah a dokáže se přizpůsobit tolika různým polohám, že nás to motivuje posouvat se dál a dál. Podobně jako u Napalm Dreams, na minulém albu – i tehdy jsme nevěděli, co z toho nakonec bude. Ale když jsme The Silver Sun slyšeli poprvé celou, doslova nás to smetlo. Nikdo z nás by si nemyslel, že někdy budeme kapelou, která k písni přistoupí takhle. Směr, kterým se skladba nakonec vydala, nás všechny mile překvapil.
Co se týče oblíbených skladeb z desky, The Silver Sun je pro nás jednoznačně na vrcholu. Strašně rádi bychom ji hráli i naživo – je delší, silná a emocionálně nabitá. Všechno musí perfektně fungovat – hlavně, aby se Joe cítil při zpěvu pohodlně, což víme, že bude. Zbytek už je o plánování a ladění detailů – klavíru, přechodů, drobností, které musí zapadnout, aby celý track fungoval naprosto dokonale.
Matty, díky za rozhovor a vidíme se příště!
Rozhovor: Matty + celá kapela
Fotil: Mejra Drkal
