V neděli 11. 5. 2025 se brány O2 Arény otevřely, aby přivítaly nejen české fanoušky velkolepé kapely Ghost. Pořadatelé z Live Nation nám připravili další „rituál“, na který se každý těšil jako malé dítě. Už před vstupem jsme mohli zahlédnout fanoušky v kostýmech samotného Papy, jeptišek nebo s make-upem inspirovaným předchozími érami kapely. Při oznámení koncertu jsme se dozvěděli, že půjde o tzv. phone-free večer. To mohlo v publiku vyvolat různé emoce, ale mně osobně to udělalo radost.
Ghost přijeli představit především svou novou desku Skeletá, která vyšla minulý měsíc. Celý set odstartovali ještě za oponou, jež se spustila při prvních tónech úvodní písně Peacefield. V tu chvíli jsme poprvé zahlédli jejich novou vizáž a zcela nového leadera – Papa V Perpetuu. Nové kostýmy Ghoulů ve stylu kostlivců, stříbrné detaily a celkový vizuál připomínaly estetiku klasického rocku. Stejně tak i samotný zvuk nového alba na mě působil jako pocta osmdesátkovému rocku.
Kromě Peacefield zazněly i další novinky – předem vydané singly s videoklipem Lachryma a Satanized a jako poslední z nové desky také Umbra. Výběr skladeb mi udělal velkou radost, protože zahráli všechny mé oblíbence. Navíc zaznělo i mnoho písní ze starších alb, jejichž fanouškem jsem už řadu let. Ze starších nahrávek jsme si mohli poslechnout známé Cirice, Year Zero, Rats, Square Hammer nebo Mary on a Cross.
Koncert se skutečně odehrál bez mobilů – a musím říct, že to byl markantní rozdíl oproti jiným velkým show, kde většina lidí sleduje obrazovky místo pódia. Ano, trochu zamrzí, že si člověk nemohl pořídit pár vlastních záběrů, ale ráda jsem to obětovala kvůli tomu, že se nikdo kolem nesnažil natáčet celý koncert. Publikum věnovalo veškerou pozornost dění na pódiu, reagovalo, zpívalo, skandovalo a nechávalo se strhnout slovy samotného Perpetuy. Skvělý tah, který jen prohloubil zážitek.
Protože jsem byla i na jejich předchozím pražském koncertě, mohla jsem dobře porovnávat. Předchozí show byla možná o něco teatrálnější, Ghost tehdy měli víc vizuálních prvků, s nimiž si pohráli. Tentokrát však celkový vizuál působil čistěji a možná i intimněji – a to nejen z pohledu zpěváka. Výrazně mě potěšily i vokály Ghoulettes, které mi minule občas přehlušovaly hlavní dění (možná kvůli místu, kde jsem stála). Nyní do písní nádherně ladily a úžasně podtrhávaly přesně to, kde bylo třeba.
Klasické „divadélko“ na pódiu, kterým je Ghost pověstný, rozhodně nechybělo. Scéna se navíc v průběhu koncertu několikrát proměnila – zhruba v druhé třetině do vizáže alba IMPERA se vizuál přetvořil na atmosféru připomínající kostel. Při Year Zero jsme se dočkali i plamenů a přechod do něžného He Is působil jako obrácené kázání o dobru a zlu. Ghouls dostávali při svých sólech dostatečný prostor a byli za to diváky řádně oceňováni. Téměř k závěru jsme se dočkali konfet a padajících bankovek s designem kapely.
Po odchodu kapely z pódia začalo publikum skandovat o přídavek – a dočkali jsme se rovnou tří skladeb navíc, než Ghost definitivně zmizeli v zákulisí. Pro mě byl tento večer rozhodně zážitkem, který zařadím to nejlepších tohoto roku, jelikož samotnému koncertu ráda dám 10/10.
Napsala: Petra Závišová