Na letošním Brutal Assaultu jsme se sešli s basákem Domem Mossem z britské formace Ithaca, která si teprve pomalu ale jistě získává přízně fanoušků. Ve světě coru a metalu se vyznačují trochu neobvyklou image, kde do očí bijí svítící pastelové barvy. Ale ani jejich hudební umění není ledajaké. Kapela kombinuje prvky hardcoru, metalcoru a indie popu, což působí jako celkem čerstvý mix, který je obohacen agresivními vokály zpěvačky Djamily. I ty se však občas posouvají do čistých výšin. Britové si také zakládají na tom, abych jejich hudba měla nějaké poselství. Vystupují tedy otevřeně proti rasismu a sexismu.
Ahoj! Tohle je vaše první festivalová show v České republice. Jak si užíváš unikátní atmosféru pevnosti?
Chtěl jsem BA navštívit už roky. Je to jeden z těch úžasných festivalů, který se v Evropě koná. Hráli tady mí kamarádi a říkali, že to bylo skvělé. Ale nikdy se mi zatím nepodařilo přijet, protože jsem nedostal volno v práci nebo se dělo něco jiného, takže je šílené tady být poprvé, a navíc tady hrát. Přijel jsem o den dřív, abych viděl nějaké kapely, potkal se s kamarády a nasál celkový vibe. Naše show nás velmi bavila a zdálo se, že lidé si ji užívají také. Akorát je velké horko a úplně se vařím, ale jinak je to tady nejlepší!
Minulý rok jste se českému publiku představili v pražském Futuru, kde jste dělali support pro Get the Shot. Pamatuješ si tento koncert? Na pódiu jste se zdáli být trochu zaskočení…
Tohle tour bylo doslova prokleté, byli jsme nemocní a potřebovali léky, ale v nejbližší lékárně zrovna probíhalo loupežné přepadení . Následně jsme vynechali pár shows, protože náš bubeník na tom byl nejhůř. Bylo divné se pak vracet na pódium, necítili jsme se moc dobře. Byl jsem nachlazený a zároveň měl střevní potíže, bylo to velmi těžké. Také jsme nehráli úplně pro naše publikum, protože Get the Shot jsou více hardcore než my. Ale i přes to jsme s nimi na turné byli rádi, fanoušci se chovali hodně mile.
Předpokládám, že se vám v UK dostává hodně pozornosti vzhledem k tomu, že věci děláte jinak. Vaše image vystupuje z řady a přinášíte čerstvý mix hardcoru punku, metalcoru, shoegazu a popu. Kde vznikla ta touha být odlišní?
Každý z nás poslouchá něco jiného, což k tomu hodně přispívá. Já jsem více z hardcore scény, ale zbytek kapely přeskakuje mezi různými žánry. Daří se nám to všechno celkem zajímavě mixovat. Také se věnujeme tématům, která se týkají gender problematiky, nesnášenlivosti a sexuality. Nesnažíme se být drsnými hudebníky, kteří hrají v tvrdé kapele, tak jako někteří. To nejsme my. Chci, aby naše koncerty byly místem, kde se každý cítí akceptovaný, tedy pokud nejsi rasista, to pak můžeš rovnou odejít.
Také je těžké nás zařadit přímo do jedné hudební škatulky, takže se můžeme vplížit na více zajímavých akcí. Měli jsme třeba turné s indie rock kapelou Big Teeth a lidé si užili obě kapely. Nakonec to dopadne stejně, jako když hrajeme s více hardcore a metalovými skupinami – fanoušci se prostě baví!
Vaše debutové album „The Language of Injury“ bylo plné bolesti a beznaděje. Když jste toto album psali, bylo to provázeno mnoha negativními událostmi ve vašich životech a bojem s duševním zdravím. Když se podíváte zpět na toto těžké období, jak ho nyní vnímáte?
Je to odlišné, zajímavou věcí je, že album mělo být původně vydáno dřív, ale pak přišel covid, takže celá produkce této desky trvala dýl. To je důvodem, proč tato nahrávka nevzešla jenom ze vzteku, ale zároveň se pro nás stala léčivým procesem. Ta zloba tam sice je pořád, protože vždy budou existovat věci, které v tobě tento pocit vyvolají, ale už se na tuto emoci tak moc nesoustředíme. Tím pádem to není jednodimenzionální, ale je tam těch rozměrů více. Z tohoto alba na koncertech vždy hrajeme alespoň jeden song, je to zábava, protože tyto skladby jsou více agresivní a přímočaré. V tomhle smyslu je dobré se k nim vracet.
Minulý rok jste vydali „They Fear Us“. Na této desce se vyrovnáváte s nepříjemnými událostmi, které se vám staly v minulosti a sami sebe jako kapelu ukazujete více sebevědomě, stavíte si svoje vlastní království. Opravdu se nyní cítíte více silní než když předtím?
Ano. Ale ještě předtím je důležité říci, že já jsem v kapele nepůsobil, když se natočila deska „The Language of Injury“. Byl jsem tehdy vlastně blízkým kamarádem kapely, udělal jsem pro ni několik artworků k albům. A když byla Ithaca na turné s Big Teeth, tak jsem zastupoval basáka. Ten následně odešel, a tak jsem se toho ujmul naplno. Nastoupil jsem tedy do kapely jako někdo, kdo její hudbu miloval. Když jsem slyšel první demo, sám sobě jsem si v té době říkal, že přesně tohle bych chtěl jako fanoušek slyšet! Dokonce se ke mně dostalo i demo skladby, které bylo následně staženo z internetu, protože nechtěli, aby o něm někdo věděl. Je skvělé sledovat, jak se mí nejlepší kamarádi hudebně vyvíjí a zbavují se různých traumat, která si s sebou nesli. To je vlastně ta nekrásnější věc na tom s nimi hrát.
Zabýváte se hodně tématy, které hýbou dnešní společností, jako rasismus a sexismus. Dokonce se vám stala nepříjemná událost, kdy jste se sami jako kapela setkali s nesnášenlivostí. Je to tak?
Ano, je to tak. Když jsi součástí nějaké minoritní skupiny, která je hodně přímočará ve svém projevu, tak vždycky přijdou větší skupiny, které do tebe začnou strkat a snažit se řvát nahlas. My se snažíme křičet ještě hlasitěji.
Proč jste si vybrali jméno Ithaca?
V USA existuje jedno malé město, které se takto jmenuje, ale zároveň je to i název jednoho řeckého ostrova. Tuhle otázku si vlastně kladu také, protože když jsem se do kapely připojil, tak mi to nikdo neobjasnil. Asi to ale nějaký důvod má… Každá kapela se vždycky rozhoduje podle toho, jestli to sedí, jestli to zní dobře… Je možné, že se mí spoluhráči tehdy ponořili do řecké mytologie nebo se někdo díval na Wikipedii.
Když jste vznikli, metalcorová scéna byla trochu jiná, přitom to není tak dávno. Jaké jsou hlavní rozdíly, které vnímáte mezi minulostí a dneškem?
Je to zajímavá věc, protože když jsme začali, byly na scéně takové hlučné metalcorové kapely, bylo to období kolem roku 2000 a hodně kapel se nechalo ovlivňovat třeba Parkway Drive. Teď jde metalcorová scéna všema různýma směrama, lidé dělají více melodické věci. Pak jsou tu Architects, kteří se stali opravdu velkými, a taky Sleep Token, které hodně lidé nazývá metalcorem. Jejich hudba je velmi melodická, ovlivněná popem, není v ní tolik breakdownů. Je to vlastně super, protože v dnešní době můžeš být tím, kým chceš, dělat si co chceš a pořád budeš hrát koncerty. A také si myslím, že je to znak toho, že je scéna zdravá, protože každá kapela nezní stejně.
V budoucnosti vás čeká třetí album a třetí alba jsou známá tím, že bývají jakýmsi milníkem v historii kapely. U vás cítím, že by vás další deska mohla vyšvihnout do světa. Vnímáš to stejně?
V září nás čeká první US turné, také úplně poprvé budeme dělat full album playthrough na londýnské show v listopadu, kde také použijeme i jiné nástroje, třeba klávesy a klarinet. A pak se pustíme do nového alba. Neřeknu ti, jaké bude nebo jak bude znít, to teď nikdo neví. Nechceme zůstávat na jednom místě, takže to necháme vše přirozeně plynout.
Text: Vendy Jobová
Foto: Pavla Dolanská