Kapela RED je jednou z nejunikátnějších kapel, které kdy vznikly. Svým cinematic rockem vytvořili již osm alb, která jsou od začátku až do konce neuvěřitelnou hudební poutí plnou emocí a rozmanitých písní, které spatřily světlo světa. Na festivalu Rock For People jsme se s nimi setkali poprvé a všichni jsme si skvěle sedli, takže jsme vám připravili tento rozhovor.
Matty: Ahoj, vítejte na Rock For People, díky za možnost udělat s vámi rozhovor.
Jaká byla cesta sem do Hradce Králové? Jak probíhá letní turné?
Anthony: Je to dobrý, člověče. Jsme už v polovině evropského turné, což je šílené. Připadá mi, jako bychom sem právě přijeli, a přitom jsme na cestě už asi 15 dní. Jde to skvěle, fakt skvěle. Je to druhé turné, které děláme k nové desce. První bylo v USA a trvalo dva a půl týdne, a tohle je skoro čtyři týdny dlouhé.
Matty: Měli jste mít koncert v Praze, ale když jste přesouvali turné, nakonec to nevyšlo. Možná je tohle ještě lepší náhrada?
Anthony: Jo, řekl bych, že jo. Mnohem lepší. O dost lepší. Evropské festivaly jsme tolik nehráli, hlavně kvůli problémům s termíny a podobně, ale náš agent se fakt snaží, abychom jich dělali víc. Takže jestli budou všechny takové, tak sem s nimi, protože tohle bylo skvělé. Graspop očekáváme, že bude také super. Pak se vracíme domů, protože poslední koncert tohoto turné máme ve Státech.
Matty: Přivezli jste nám novou desku, která má skvělý název Rated R! Jak jste přišli na tohle jméno pro album?
Anthony: Víš, musíš najít něco, co vyčnívá. Něco, co vystihne celou desku. Rated R je provokativní, takže si lidi řeknou: „Aha, tihle kluci, teď jdou svou vlastní cestou, jsou nezávislí a změní svůj styl.“ Rated R na to tak trochu odkazuje, ale pro nás to znamenalo víc – bylo to poprvé, co jsme si desku produkovali sami. Takže to pro nás znamenalo, že jsme do toho šli naplno. Pořád je to „Red“, chápeš? Je to Rated Red, takže si to každý může vyložit po svém.
Matty: Váš první singl Surrogates má klip ve stylu Divokého západu. Kdo v kapele stojí za těmito nápady?
Anthony: Myslím, že je to teď v Americe docela populární. V té době jsem měl knír, tak jsem si říkal: „Uděláme western!“ Upřímně, tak nějak to vzniklo. Měl jsem tehdy velký knír a říkal jsem si, že by to bylo super. Jsem velký fanoušek Tombstone a nevím proč, ale v té době jsem na to koukal pořád. A pak jsem si řekl: To by bylo fakt hustý! Ještě jsem neviděl žádnou kapelu, která by něco takového udělala – nějakou westernovou věc. My jsme známí tím, že naše klipy jsou skoro jako mini-filmy, tak jsme si řekli, že do toho půjdeme naplno a uděláme celý klip v tomhle stylu. Prostě to zafungovalo. S písničkou to nemusí nutně souviset, jen jsme měli chuť to udělat. Prostě ať je to zábava. Když se to někomu nelíbí, je nám to jedno.
Matty: Poslední dobou mě hodně překvapuje, že jsou vaše skladby stále tvrdší. Na posledním albu není jediná píseň bez Michaelových screamů. Vím, že to fanoušky dost překvapilo. Změnilo se něco zásadního?
Michael: Neřekl bych, že se něco vyloženě mění. Když jdeme do procesu psaní, tak prostě co z nás vyjde, to vyjde, chápeš? Je rozdíl mezi tím, když jsme byli pod labelem, a tím, že jsme teď nezávislí. Label po nás chtěl určitou strukturu alba – chtěli baladu, skladbu v šestiosminovém taktu a podobné věci. A myslím, že nad těmito věcmi už vůbec nepřemýšlíme. Prostě, jak říkal Anthony, jdeme za tím, co nám přijde správné a co nám sedí. Myslím, že můžeme být ještě tvrdší, asi jo. Uvidíme, kam nás vítr zavane.
Matty: Alba Of Beauty and Rage nebo Declaration měla vždy nějaký příběh v pozadí.
Je to stejné i u Rated R?
Anthony: Od čtvrté desky jsme se nikdy pořádně nezapojili do produkční stránky věci. Tehdy jsme se náš bubeník Joe a já hodně podíleli na produkci, i když desku produkoval náš dobrý přítel Howard Benson. Od té doby jsme se ve studiu hodně zdokonalili. Rated R bylo doslova první nezávislé album po covidu. Celý náš proces se úplně změnil.
Rated R je vlastně o tom. Název vymyslel Randy – původně to nebyl hlavní nápad pro desku, ale všem se nám líbil a nějak v nás rezonoval. Když máš producenta, přináší do hudby svou vlastní atmosféru a styl. Když jsme si to vzali na starost sami, lidé se ptali, jestli se naše kapela úplně změní. To se nestalo. Každé album má svou vlastní energii a inspiraci.
Na tomhle albu je určitě dost bolesti. Některé skladby reflektují těžké období v mém životě – například Minus It All vznikla právě takhle. Your Devil Is a Ghost je skvělý song, protože je o přátelích nebo lidech, kteří trpí tak moc, že začnou ubližovat i ostatním kolem sebe. A přitom my jim chceme říct: Hej, záleží nám na tobě, jsme tady, abychom ti pomohli. Album obsahuje hodně silných témat.
Matty: Jak se změnil proces nahrávání poté, co jste se stali nezávislými?
Anthony: Neměli jsme za zády nikoho, kdo by nám neustále dýchal na krk a hlídal každý krok. Celý proces je teď, řekl bych, mnohem přirozenější. Když máš label, který ti říká: Potřebujeme milostnou píseň, potřebujeme tohle, potřebujeme tamto, je to svazující. Máš pocit, že tě tlačí do určité škatulky. Tentokrát to tak ale vůbec nebylo. Obě naše nezávislá alba vznikla tímhle svobodnějším způsobem a bylo to skvělé.
Matty: Zanechali jste ve světě hudby silnou stopu svým stylem – dovolím si ho nazvat cinematic rock. Vaše alba mají příběh, poslouchat je, je jako sledovat film, od kterého se nechci odtrhnout – něco, co jsem možná zažil jen u Starset. Dokázali byste si představit album bez cella nebo houslí?
Anthony: Ne. To fakt ne. Zkusili jsme to trochu na naší čtvrté desce The Panic a fanouškům se to moc nelíbilo. Jsou u nás na tenhle prvek zvyklí. Na té desce jsou sice skvělé songy – dneska jsme jeden z nich hráli i na festivalu – ale nakonec jsme některé skladby přeci jen znovu nahráli se smyčci, protože to k nám prostě patří. Fanoušci něco takového očekávali, a když to nedostali, byli trochu zklamaní. Pořád to bylo Red, ale něco tam chybělo.
Je to docela vtipné, protože jsme pak vydali desku Recalibrated, kde jsme přidali smyčce do některých starších skladeb. Jenže když je tam přidáš až zpětně, už to není úplně ono. Nejlépe fungují, když jsou součástí písně už od začátku.
Michael: Obvykle, když se písni zrodí základ, máme v hlavě, jak zajistit, aby celkový symfonický zvuk písně zůstal zachován. Když ale přidáváme smyčce do skladeb, které je původně neměly, je to výzva – hlavně pro aranžéry smyčců, aby to všechno ladilo. Ale myslím, že smyčce jsou prostě velkou součástí našeho zvuku. Rychle jsme se to naučili už na čtvrté desce, když jsme to neudělali, fanoušci to opravdu hodně postrádali, takže to už určitě nikam nezmizí.
Matty: Byli jste někdy osloveni, abyste udělali soundtrack pro nějaký epický film?
Anthony: Ty jo, přál bych si, aby nás oslovili. Dělali jsme pár videoher, ale soundtrack pro film jsme zatím neudělali. Měli jsme jednu píseň v traileru k filmu The Blind Side v USA, což bylo fakt super. To bylo už dávno, ale byla to opravdu cool zkušenost. Jinak je to takové šílené. Myslím, že každá naše píseň by mohla být součástí nějakého velkého filmu, víš, co myslím? Když vydáme album, doufáme, že se nějaký film rozhodne: Hej, tohle je skvělé, tohle použijeme třeba do Matrixu. Uvidíme, co přinese budoucnost.
Matty: Balady jsou důležitou součástí vaší kapely, vždycky je na albu alespoň jedna, ať už zmíním Pieces, The Mask Slips Away nebo Of These Chains. Fanoušci jsou na nich doslova závislí, cítíte to taky tak?
Anthony: Jo, jo, určitě. Balady jsou velkou součástí našeho zvuku. Je to ale zvláštní, posledních pár alb jsme se do balad příliš nepouštěli, ale jak už jsem říkal, je to jedna z těch věcí, že pokud to není správně, pokud to není přirozené, tak to na album prostě nedáme. Každé album je příležitostí udělat baladu, ale pokud to přijde, tak to přijde. Balady jsou stále naživu a dobře fungují, takže se nemusíte bát, že by zmizely, pokud se zrovna neobjeví na albu.
Matty: Přemýšleli jste někdy o exkluzivním vystoupení s celým orchestrem? Upřímně si myslím, že by to byl naprosto úchvatný zážitek, ať už naživo, nebo nahraný!
Anthony: Hodně jsme o tom přemýšleli. Za dva roky to bude 20 let od našeho prvního alba a mým snem, a myslím, že kluci se mnou souhlasí, je zahrát v Royal Albert Hall s celým orchestrem a zahrát tam celé album od začátku do konce. To by bylo naprosto úžasné. Naše 20. výročí se blíží, takže přemýšlíme, co udělat za pár let. Něco takového by bylo opravdu neuvěřitelné a samozřejmě to natočit a vydat. Několikrát jsme hráli s několika smyčcovými hráči, měli jsme je na několika udělování cen a jednou v Londýně, kde jsme měli jednu píseň se smyčci. Ale nikdy jsme neudělali celý koncert s orchestrem, takže uvidíme. Během covidu jsme měli streamovaný koncert, kde jsme měli dva smyčcové hráče a zahráli skoro celé naše třetí album – a to dopadlo fakt skvěle.
Matty: Jaké nové kapely teď nejvíc posloucháte? Můžete nám něco doporučit?
Anthony: Jo, jasně. No, teď opravdu milujeme Bad Omens, ti kluci jsou skvělí, pak Spiritbox, ti jdou fantasticky, a Sleep Token, ty mám taky moc rád.
Matty: V poslední době spousta rockových kapel z přelomu tisíciletí znovu vydává novou hudbu – The Exies, Kutless, Egypt Central, Nine Lashes. Nemyslíš, že ve světě postrádáme pořádnou část rocku?
Anthony: Hudba se vyvíjí ve vlnách a trendech, víš co tím myslím? Je těžké to říct. My jsme přišli na scénu koncem dvoutisícovek, v roce 2002, takže jsme spíše z té střední části dekády, ale kapely z devadesátek jsou pořád tady. Hoobastank, to je kapela, které jsme velcí fanoušci. Když nějaká kapela vydrží 20 – 30 let, to už je docela působivé. Když kapela z dvoutisícovek vydá novou hudbu, tak je každá kapela jen jeden singl od toho, aby byla obrovská. Kdo ví? Ale určitě je to těžká cesta. Každopádně přeji hodně štěstí kapelám, které se do toho pustí, protože je to hodně práce. A musí vědět, že jakmile řeknou jo, jdeme do toho, tak to bude spousta práce.
Fotil: Mejra Drkal
Rozhovor vedl Matty
