Z letošního Fajtfestu jsme si odnesli pořádnou dávku rozhovorů a jeden z nich je se Signs of the Swarm, kteří se v Česku ujali rovnou dvou fesťáků! Mluvili jsme o jejich novém albu, spolupracích a dalších detailech.
Jste tu na Fajtfestu poprvé. Jak se vám to tu zatím líbí?
Jo, poprvé! Je to skvělý. Všichni jsou strašně fajn, areál je super. Chceme se ještě podívat na věž – snad ne moc nalitý, abychom nespadli.
Pojďme k novému albu. Už jste vydali pár klipů. Budou další?
Jo, máme ještě několik, všechny vyjdou nejpozději do 22. srpna. Těšíme se, až to pustíme ven a rozjedeme hype kolem desky. Máme tam super lidi jako Phil Bozeman, Johnny Crowder z Prison a Jack Murray z 156/Silence. Ty skladby si ale necháváme jako překvapení, musíte si počkat až vyjde album.
Jaká byla spolupráce s nimi?
Úplně v pohodě. Jsou to kámoši, stačilo jim napsat a hned to bylo. Phil měl nejvíc práce, trvalo to dýl, ale vyšlo to. Will Ramos nám to poslal zpátky za necelých 48 hodin – šílený. S Philem jsme měli štěstí, protože to skoro nevyšlo.
Jaké to bylo znovu pracovat s Joshem jako producentem?
Je to skvělej týpek a vždycky nám hrozně pomůže. Josh je jako šílenej vědec. Vždycky z tebe dostane maximum, i když tě trochu „zničí” – ale v dobrém. Umí ti úplně změnit pohled na song. Já jsem se dokonce pokusil zpívat, ale hned jsem zamrzl – takže to úplně nevyšlo. Josh často bere nápady, které jsme plánovali pro jednu část skladby, a přesune je jinam – třeba z verše udělá refrén. Díky tomu vznikají věci, které by nás jinak vůbec nenapadly. Typickým příkladem je skladba I Won’t Let You Die. Refrén měl původně úplně jinou podobu, ale Josh z něj vytvořil část, která se stala jednou z nejoblíbenějších.
Má album jednotný příběh?
Ne úplně. Je to spíš sbírka příběhů o tom, jak člověka formují různé zkušenosti – a tím člověkem jsem já (David). Hodně se to točí kolem sebereflexe, proto i ten název To Rid Myself of Truth. Uvědomil jsem si, že píšu o věcech, o kterých bych jinak neměl odvahu mluvit. Takže jsem do toho dal hodně srdce a duše. Mike mi pomohl se slovní zásobou, aby to působilo širším dojmem. Podobně jako Amongst the Low and Empty je to taková mapa duše člověka, který si prošel hodně sračkami.
Nedávno jste hráli na Rock For People s Guns N’ Roses. Jaké to bylo?
Jejich show jsme moc neviděli, ale slyšeli jsme je všude – Axl Rose je starý jak čert, ale stále to dává. Bylo to jako splněný sen teenagerů. Dávali jsme rozhovor podobný tomuhle a slyšeli jsme, jak začínají hrát Welcome to the Jungle. Byl to úžasný pocit, být tam a sdílet prostor s rockovou elitou.
Zahráli jste i cover Dragula od Roba Zombieho, jak k tomu došlo?
Chtěli jsme mít něco speciálního na festivaly. Sepultura hraje Firestarter, my jsme přišli s Dragulou, protože je to píseň, kterou všichni znají. A chtěli jsme z ní udělat deathcorovou verzi. Fungovalo to – lidi zpívali a bavili se. Poprvé jsme ji zahráli ve Švédsku bez jakéhokoli oznámení a publikum to milovalo.
Kdo vás v kariéře nejvíc inspiroval nebo vám dal cennou radu?
Hodně nám pomohli naši kolegové z branže. Pamatuju si, že jsem se jednou ptal Kyla z Body Snatcher, jak to dělá, že zvládá vokály každý den. Řekl mi: „Přestaň o tom přemýšlet a prostě to dělej.“ To se mnou zůstalo.
Obecně nás hodně podporují i lidi z labelu nebo naši přátelé – vždycky nás tlačí správným směrem. Máme kolem sebe malou rodinu, tým, který za námi stojí. A my se snažíme předávat to dál – radíme mladším kapelám, jak na turné v Evropě, s technikou nebo s organizací. Je to všechno o spolupráci a komunikaci.
Byla chvíle, kdy jste měli pocit, že to dál nepůjde?
Asi během rebrandingu kapely, a pak hned po covidu. Všichni hráli v menších klubech, lidi se báli chodit na koncerty a hodně kapel se úplně rozpadlo. My jsme si řekli, že musíme držet při sobě a spolupracovat, jinak to nepřežijeme.
Spolu trávíte přes 200 dní v roce. Jak to zvládáte?
Chce to hodně trpělivosti a správnou kombinaci osobností. Když cestuješ pořád dokola, zvykneš si. Už nás nerozhodí letiště ani jazykové bariéry. Je to trochu jako s tetováním – bolí to vždycky, ale čím víc jich máš, tím líp to snášíš.
Jaký je rozdíl mezi evropskými a americkými festivaly?
Obrovský. V Evropě jsou festivaly úplně jiná liga – Hellfest, Graspop… Tam přijedou lidi z celého světa. V Americe je to spíš lokální, publikum je většinou jen americké.
Taky je tu jiná kultura. V Evropě lidi prostě milují hudbu, bez ohledu na žánr nebo velikost kapely. V USA je to víc o trendech – co je zrovna „cool“. V Evropě potkáš fanoušky, co jdou stejný den na Cannibal Corpse i na Linkin Park. To je úžasné.
A nějaké guilty pleasures?
Upřímně nevěříme na guilty pleasures. Prostě máme rádi, co máme rádi. Když si chci pustit soundtrack z Prince of Egypt, pustím si ho.
Jasně, všichni doma posloucháme deathcore, ale v dodávce mezi koncerty hraje spíš pop nebo EDM. Náš „walk-on“ song je třeba No Scrubs od TLC. A funguje to – rozproudí nás to. Nebo taková Kesha, vždycky zabere!
Mám playlist rapu, který je delší než můj deathcorový. A je pravda, že s věkem se vracím k hudbě, kterou jsem poslouchal jako teenager. Nové věci mě už málokdy chytnou – výjimkou jsou kapely jako Meshuggah nebo Mastodon, jejichž nové desky si pustím hned první den.
Prolíná se to nějak do vaší tvorby?
Ano, na Amongst the Low and Empty je slyšet elektronický vliv. Nejde o to vzít EDM zvuky a narvat je do deathcoru, spíš o pocit, který ta hudba vyvolává. To se snažíme přenést do našich skladeb. Díky tomu nezníme jako každý.
Znáte nějaká česká slova?
Většinou nás fanoušci učí sprosťárny (smích). Ale Praha je jedno z našich nejoblíbenějších měst. Milujeme centrum, architekturu a samozřejmě orloj. Vždycky, když tu jsme, uděláme si čas na procházku.
Učíte se cizí jazyky, když cestujete?
Jo, snažíme se naučit aspoň „ahoj“, „díky“, „jak se máš“. Lidi to ocení. Na pódiu zkoušíme počítat v jejich jazyce – i když to někdy zní hrozně (smích). Rammstein nás naučili hodně špatných německých slov.
Skvělý! To je všechno, moc děkuji za rozhovor!
Taky děkujeme a děkujeme i všem fans za tak obrovskou podporu!
Rozhovor: Petra Závišová
Fotila: Nina Vocelová