Vraťme se na chvíli k letošnímu Fajtfestu, který přinesl spoustu skvělých jmen. Jedním z těch nejzajímavějších překvapení byla SKYND, která svým temným žánrem osvěžila celý lineup. My jsme toho samozřejmě využili – a rovnou si s královnou zločinů dali rozhovor. Pokud jste úžasnou SKYND nestihli na Fajtfestu, rozhodně si nenechte ujít její show v ROXY, která se koná 28. 4. 2026. Lístky jsou stále k mání zde.
Ahoj, a díky, že sis udělala čas na rozhovor! Jdeme rovnou na věc – máš venku nový singl Aileen Wuornos. Co o ní můžeš prozradit?
Aileen Wuornos byla Američanka, kterou média označovala za první sériovou vražedkyni v USA. To proto, že ženy obvykle sériovými vrahy nejsou, nebo si to aspoň lidé myslí.
Bylo pro mě důležité o ní napsat, protože byla obětí zneužívání – sexuálního i psychického. Její dědeček ji zneužíval a říká se, že ji dokonce oplodnil. Musela své dítě dát k adopci. Vyrostla v hrozných podmínkách a byla těžce traumatizovaná. V devadesátkách lidé často řekli jenom: „Jsi monstrum,“ aniž by se podívali na její minulost. Jako žena cítím, že je pro mě důležité zpívat i o jiných obětech zneužívání – ne proto, aby to znělo senzacechtivě nebo přehnaně, ale proto abych lidi vzdělávala o tom, že každý z nás si nese „tíhu duševního zdraví“, o kterou se musíme starat.
Měla jsem otázku, nad kterou jsem chvíli váhala – týká se toho, že někteří zločinci jsou vlastně zároveň oběťmi. Vnímáš takhle i Eileen?
Myslím, že ano. I když byla sériová vražedkyně, pořád byla obětí. Každý se narodí bez téhle zátěže. Nikdo se nerodí zlý. Ale všechno, co v životě zažijeme, nás nějak formuje. A pak je na tobě, jestli ten vztek a bolest obrátíš proti lidem, nebo se rozhodneš s nimi pracovat. Hodně lidí tu možnost nemá – nedostanou pomoc, kterou potřebují. Ale věřím, že každý z nás je do určité míry taky obětí – traumatu, zneužívání, zločinu, prostě čehokoli. A je smutné, když lidé říkají: „Byla jako dítě zneužívaná a teď to dělá svým dětem.“ No ano – protože to je to jediné, co zná. A to je tragické. A jak to nakonec dopadlo – byla popravena smrtící injekcí. Zajímavé je, že byla jednou z mála vězeňkyň na cele smrti, která skutečně dostala trest smrti už po dvou nebo třech letech. Většina lidí tam čeká deset i víc let. Jako žena mám pocit, že celý proces byl podezřele rychlý – jako by s ní systém zacházel přísněji jen proto, že byla žena.
Tvoje písně se dotýkají těžkých témat. Je pro tebe hudba snadnější způsob, jak o tom mluvit?
Jo, hudba je pro mě způsob, jak to všechno dostat ven. Když jsem byla malá, měla jsem imaginárního kamaráda, který mi vyprávěl všechny tyhle příběhy. A když mi bylo šest, slyšela jsem poprvé o Garym Heidnikovi. Bylo to hrozně silné, takže jsem potřebovala nějaký způsob, jak to zpracovat. A teď, když ty případy převádím do hudby, je to pro mě terapie. True crime mě zajímá, protože jsem s tím vlastně vyrůstala a dlouho jsem to v sobě neuměla uspořádat. Tvořit z toho umění je to jediné, co mě opravdu naplňuje.
Který případ na tebe měl největší dopad?
Určitě Jim Jones. Ten mě pronásleduje dodnes. Stále je tam tolik věcí, které stojí za zkoumání – jak fungují sekty, jak se chovají lidé, kteří jsou úplně zmanipulovaní. Na YouTube jsem poslouchala čtyřicetiminutovou nahrávku, kde opravdu slyšíš lidi, jak pijí kyanid, a slyšíš i křik dětí. A to se fakt stalo. To se mě dotýká dodnes. Jsem hodně přemýšlivý typ, takže pro mě není jednoduché myšlenky zastavit. Psaní mi pomáhá zklidnit se a dává mi to smysl.
Vydáváš hlavně singly a EP, nikdy celé album. Je to záměr – třeba i kvůli obětem nebo jednotlivým případům?
Jo, přesně tak. Pro mě by bylo těžké vydat celé album. Nejen proto, že to už dneska není úplně moderní formát, ale hlavně bych nerada rozhodovala, který z těch dvanácti případů je ten „nejdůležitější“. Nechci, aby se ty ostatní ztratily nebo působily méně významně. A taky – ke každé písni dělám i vizuál, videoklip. Pomáhá mi to příběh opravdu odvyprávět. U celého alba by to prostě nešlo tak důkladně.
Tvoje vizuály a celková image jsou hodně výrazné. Je to spíš kvůli anonymitě, nebo symbolika zločinu?
Spíš symbolika. Ale mění se to. Když jsem začínala, měla jsem jeden konkrétní vzhled – spíš temný, černé oči, hodně skrytá. Postupem času jsem ale získala sebevědomí a přestala se za tím schovávat. Teď se víc „rozjasňuju“ – podle toho, jak se cítím. To je součást vývoje SKYND. To jsem prostě já.
Kdyby rozpočet nehrál roli, jak by vypadala tvoje vysněná stage?
Většina lidí si pod „temným místem“ představí černou barvu. Já bych ale udělala obrovský sál, který by byl celý bílý – i s LED obrazovkami kolem dokola. Když lidé přijdou, všechno by bylo oslnivě bílé. A jakmile by začala show, ty bílé panely by se začaly rozpadat na pixely, které by se měnily v obrazy zločinů – kapky, skvrny a fragmenty příběhů. Nakonec by se všechno ponořilo do tmy. Ve tmě nevidíš, jak moc zlé věci jsou. Ale na bílém pozadí vidíš každou kapku krve. Bílá působí nevinně – ale právě na ní je vidět úplně všechno.
Zaměřuješ se spíš na téma smrti, nebo na něco jiného?
Není to tolik o smrti. Spíš o lidské psychice. Zajímá mě, co člověka dokáže dostat až na hranici lidství. Podle mě je pachatelem často právě lidská mysl – protože všichni máme svoje duševní zdraví a když si ho nehlídáme, může se rozpadnout. Nikdy nevíš, co koho vyprovokuje.
Zkoumáš víc stranu oběti, nebo pachatele?
Obojí. Chci pochopit, proč si pachatel vybral právě tu oběť – jestli to byla náhoda, nebo nenávist. Například ruský policista Michail Popkov – měl rodinu a dceru, ale vraždil prostitutky, protože chtěl „očistit ulice“. Zajímá mě, proč to dělal. Co ho k tomu vedlo. Co se v něm zlomilo.
A kdy jsi vlastně začala psát o těchto tématech?
Bylo mi asi třináct, když jsem poprvé slyšela The Wall od Pink Floyd – a tehdy mě to inspirovalo začít psát hudbu. Nejdřív to byly jen básně a texty, ale časem mi to nestačilo. Hudba mi pomohla ty příběhy prožít naplno a zpracovat je po svém.
Není toho někdy až moc? Přece jen, jsou to fakt těžká témata.
Jo, někdy je to fakt náročné. Hudba mi ale pomáhá. Když cítím, že je toho moc, dám si pauzu – i když to neumím moc dobře. Mám ADHD, takže když se do něčeho ponořím, úplně zapomenu pít nebo jíst. Snažím se to vyvažovat – třeba maluju. Nemaluju realisticky – spíš barvami vyjadřuju svoje pocity. Barvy mi pomáhají pochopit, co se děje v hlavě.
Byl nějaký případ, který bys dnes prezentovala jinak?
Ano, Gary Heidnik. Lidé mi tehdy vyčítali, že jsem „vybílila“ oběti – a já to chápu.
V té době jsme prostě nenašli žádné herce, kteří by chtěli hrát oběti, a já nechtěla být bílá žena, která ve videu „zabíjí černošky“. Dnes bych to udělala jinak. Každý děláme chyby a učíme se z nich. A třeba u případu Biancy Devins bych dnes už taky nezvolila použití AI, i když tehdy mi to dávalo smysl. Člověk se vyvíjí – a já se učím s každým dalším příběhem.
Psala: Petra Závišová
Fotila: Nina Vocelová