TWENTY ONE PILOTS

V sobotu 12. dubna se pražská O2 Arena otřásla pod rukama Tylera Josepha a Joshe Duna. Byl to večer plný energie, emocí, detailů a fanouškovského nadšení, který bych nazvala vším, jen ne obyčejným koncertem. A i kdyby na pódiu byla jen půlka světel, efektů a kouře, pořád by to byla jedna z nejpůsobivějších shows, co jsem za poslední dobu zažila.

Ačkoliv nebylo úplně vyprodáno, hala působila živě, zaplněně a příjemně dýchatelně. Na stání bylo akorát tak plno, aby se člověk nemusel mačkat a přitom byl pořád v centru dění. Organizace v O2 Areně byla překvapivě hladká – minimální fronty (kromě té před samotným vstupem), plynulé odbavení, klid u baru i na toaletách. Až mě to mile překvapilo.

Jako předkapela se představili Balu Brigada – novozélandské indie-pop-rockové duo, které naživo působilo jako pohodová, usměvavá banda, co se nebojí publikum roztancovat už od prvních tónů. Jejich vystoupení bylo stylové a chytlavé, přesně ten typ kapely, co si člověk rád přidá do playlistu po koncertě. Nepřebíjeli headlinera, ale vytvořili skvělou atmosféru na rozjezd. Za mě moc fajn objev.

Twenty One Pilots vystoupili „jen“ ve dvou, ale to „jen“ bych fakt dala do hodně velkých uvozovek. Tyler Joseph a Josh Dun totiž zvládají rozjet show ve dvou takovým způsobem, že člověk ani na vteřinu nemá pocit, že by na pódiu něco (nebo snad někdo?) chybělo.

Josh vládl za bicími, ale občas se přesunul taky ke klávesám a zapojil se dokonce i vokálně. Tyler střídal zpěv, kytaru, basu, klávesy, ukulele i piano. Celý koncert byl postavený na jejich dokonale sehrané energii a schopnosti vytvořit s minimem lidí absolutní maximum hudebního i vizuálního zážitku. A to ještě nepočítám všechny převleky, masky a lore-friendly rekvizity, které se během večera objevily. Kluci se totiž (aby toho nebylo málo) stihli taky několikrát převléct a stylově proměnit, že by jim to mohla závidět i Lady Gaga :D.

Koncert byl součástí jejich Clancy World Tour, na kterém propagují novou desku Clancy a blíží se k závěru svého mnohaletého loreového oblouku (jestli neznáš, čekni Mejrův článek o městě Dema, Banditos a spol.). A bylo to znát na všem – nejen na scénografii nebo vizuálních efektech, ale hlavně na tom, jak to žilo mezi lidmi. Fanoušci šli all in – žluté a červené pásky, černé ruce a krky, beanies, bandito outfity, dokonce i vlastnoručně vyrobené rekvizity. Byl to vizuální fandom fest a člověk si chvílema fakt připadal spíš jako na cosplay srazu než na koncertě. A právě tohle kolektivní ponoření do světa Clancyho tomu večeru dodalo něco navíc. Tohle bylo něco mezi koncertem a filmovou premiérou.

Začátek patřil tracku Overcompensate z nové desky. Zvuk nebyl hned stoprocentní – Tylerův vokál se občas ztrácel pod bicími – ale po pár písničkách to sedlo. Co mě ale trochu překvapilo (a ze začátku vlastně i lehce rozporuplně), bylo to, že Tyler nezpíval úplně všechno živě – v některých pasážích mu pomáhaly předtočené doprovodné vokály. Bylo to přiznané, nijak to netajil ani se nás nesnažil přesvědčit, že to dává celé sám. A i když člověk přece jen jde na koncert kvůli live zážitku, tak ta celková show – vizuální nápady, kostýmy, scéna, světla, a hlavně neuvěřitelná energie obou kluků – ve mně tohle naprosto přebily.

První masivní rozeskákání celé areny přišlo s Car Radio, která vygradovala naprosto neuvěřitelně – když Tyler zmizel ze stage a najednou se během několika vteřin objevil nahoře na tribuně, fakt nikdo nechápal, jak to udělal. Magie? Klon? Teleport? Who knows. A právě tam nahoře si taky poprvé sundal kuklu, kterou měl jinak nasazenou po celé první čtyři songy.

Krásným momentem byla The Judge – na obrazovkách běžely záběry fanoušků, kteří čekali celý den (někteří možná už od pátku) před halou, doplněné lyric videem pro společné zpívání. U The Line se show přesunula na mini-stage uprostřed publika. Josh na jedné straně na bicí, Tyler na druhé u piana. Celý ten moment rámovalo moře světýlek z mobilů a výsledek byl jeden z těch momentů, kdy se i v obrovské hale všechno najednou zdálo hrozně blízko a osobní.

Mulberry Street přinesla skvělou interakci – Tyler publiku vysvětlil, že když řekne „Mul“, rozsvítí světla pravá strana arény, při „Berry“ zadní část a při „Street“ levá strana. A světe div se, ono to fakt fungovalo. Celá hala hrála tuhle světelnou hru s nadšením a publikum bylo naprosto zapojené. Po konci tohoto songu přišla chvíle, kdy publikum úplně zalapalo po dechu – v zadní části arény se totiž najednou objevil Josh v kostýmu Torchbearera, i s hořící pochodní v ruce. Naprosto nečekaně, naprosto dramaticky. Prošel davem a dovedl Tylera zpátky na hlavní stage. Další epický střípek do precizně vystavěného loreového zážitku.

Lavish přinesla trochu uvolněnější a zábavnější moment. Oba kluci si nasadili srdíčkové brýle, rozjeli fashion catwalk přes stage a Josh měl na sobě tílko s nápisem „Prague“ a pod ním druhé, identické, jen s nápisem „Praha“. Publikum šlo okamžitě do kolen. Během následující Ride se Tyler opět vydal mezi lidi, zamířil na menší stage a přizval na pódium malého Sama z publika. Společně si střihli pár taktů a vytvořili jeden z nejsladších momentů celého večera – upřímný, spontánní a dojemný.

Jumpsuit pak dorazila jako doslova ohnivý vrchol večera. Věže města Dema na stagi hořely, nešetřilo se plameny, jiskrami, ani dýmem. Tyler se opět převlékl a tentokrát přišel v černém jumpsuitu, který si na konci songu sundal, aby pod ním odhalil bílé tričko s nápisem „Clancy“. Symbolika, napětí a dokonalé načasování. Tohle byl statement. Tohle bylo finále revoluce.

„Předzávěr“ patřil Stressed Out – jejich největšímu hitu, který s sebou nese obrovskou dávku nostalgie. Ještě než song vůbec začal, nasadil si Tyler ikonickou červenou beanie, kterou známe z původního videoklipu, což publikum okamžitě poznalo a ocenilo.

Na jednu stranu to byl hezký throwback moment a určitě to udělalo radost spoustě fanoušků, na druhou stranu to nebyl ten nejživější moment večera. V porovnání s jinými částmi koncertu to publikum vnímalo spíš klidněji – zpívalo se, ale moc se neskákalo, hype byl znatelně menší. A i když chápu, proč Stressed Out zůstává stálicí setlistu, trochu mě mrzí, že z jeho stínu kapela ještě úplně nevystoupila. Mají teď v repertoáru věci, které jsou podle mě silnější, hlubší a koncertně našlapanější.

A pak už přišla závěrečná Trees. Před jejím začátkem Tyler a Josh požádali fanoušky, aby se v prostřední části haly rozestoupili a odhalili tak červený kruh na zemi. Celou scénu snímala kamera svrchu, takže efekt byl ještě silnější – celý kruh byl krásně vidět na obrazovkách a napětí v aréně by se dalo krájet.

Tyler a Josh si pak nechali přinést bicí a piano doprostřed haly, obklopení davem fanoušků. Po krátkém proslovu a poděkování se spustila písnička, která uzavřela večer s naprostou elegancí. A taky – BOOM – exploze červených konfet, co zasypaly celou arénu. Odnést si hrst domů? Povinnost.

Kdybych měla něco vytknout, tak snad jen lehce nevyvážený zvuk na začátku. Jinak to ale byla show, která se zaryje pod kůži. Všechno – od pyrotechniky a světel přes symboliku a odkazy na lore až po maličkosti typu outfitů nebo interakcí s publikem – působilo extrémně promyšleně, aniž by to ale vypadalo strojeně. Byla to událost, která měla emoce, příběh a wow momenty. A hlavně měla srdce.

Co mě pořád nepřestává fascinovat, je to, jak neokázale normální a skromní oba kluci působí. Tyler a Josh by dávno mohli být jako nedotknutelné hvězdy – mají haly, hity, věrné fanoušky a mytologii, která by vydala na celovečerák – ale místo toho zůstávají nohama pevně na zemi. Jsou to prostě dva kámoši, co milují hudbu, dělají ji po svém a dokážou i v největší aréně vytvořit pocit, že jsi s nimi v jednom malém klubu. A právě kvůli tomu se na ně budu chtít vracet pořád dokola.

TEXT: Anna Jindráková
FOTO: Mejra Drkal