Na festivale Brutal Assault jsme si na chvíli ukradli kluky z Whitechapel a vyzpovídali je ohledně nového alba, které už je nyní venku. Jak velký je to pro ně rozdíl v porovnání s klidnějšími alby, které jsme zaznamenali v minulé tvorbě, a proč už nechtěli navázat v trilogii těchto alb? To se dozvíš v tomto rozhovoru!
Petra: Ahoj kluci, Brandone, Zachu, je mi potěšením s vámi mluvit a díky za tenhle rozhovor! Máte za sebou spoustu festivalů – jaký je to pocit? Těšíte se na další sezónu?
Zach:
Je to trochu ohrané, ale i když je to doba, kapely se pořád zotavují z Covidu. Jsem rád, že jsme zpátky. Hrát znovu na festivalech je skvělý pocit a každou příležitost si naplno užíváme.
Brandon:
I když mám pocit, že jsou festivaly někdy trochu uspěchané. Máš hodinu na to, všechno nachystat, a často ani není čas na pořádný zvukový zkoušky. Když hraješ v klubu, máš na to celý den. Ale festivaly mají něco do sebe – větší crowd a možnost oslovit nové fanoušky.
Zach:
Upřímně jsme to tak prostě cítili. Děláme si, co chceme, ale vždycky budeme Whitechapel. Poslední dvě alba ukázala, že si můžeme dovolit trochu experimentovat. Tentokrát jsme si chtěli hlavně užít proces tvorby. Když teď Brandon hraje na bicí, je to teď přesně dle mého gusta. Prostě to zapadlo. Vždycky skládáme podle toho, jak se zrovna cítíme. Myslím, že jsme teď potřebovali ventilovat dost hněvu.
Petra: Slyšela jsem, že je novinka dost zajímavá i textově. V rozhovoru s Nickem Nocturnalem jste říkali, že jsou texty až „satanistické“ a Phil je křičí pozpátku. Víte, jak ho to napadlo? Nebo to byl váš nápad?
Brandon:
Byl to rozhodně Philův nápad.
Zach:
Jo, celý to vzešlo od něj. Všichni hodně koukáme na horory a myslím, že ho inspirovaly filmy o vymítání ďábla, ty „prokleté“ jazyky a podobně. A udělal to fakt skvěle. Během nahrávání vokálů na tom pořád makal a ladil to.
Brandon:
On se ta slova opravdu naučil pozpátku. Není to jen o tom, že by to bylo přehrávané pozpátku – on je tak opravdu říká i naživo.
Petra: Píše Phil i riffy?
Zach:
Tu a tam jo. Na tomhle albu napsal dost riffů, víc než dřív. Někdy se zapojí do jedné skladby víc a skoro ji celou převezme. Tentokrát byl plný inspirace – přišel s nápadem a my jsme ho rozpracovali.
Brandon:
Řekl bych, že dal super základ mnoha písním. Měl třeba jeden riff a z něj se všechno vyvinulo.
Zach:
Má jasnou představu, jak by měly znít vokály, a podle toho pak skladby stavíme.
Petra: Vrátíme se ke starším albům. The Valley a Kin působí jako sourozenci – tak to alespoň vnímám. Znamenaly posun v hudbě kapely, nový přístup. Byly pro vás osobně důležité?
Zach:
Myslím, že The Valley rozhodně ano – hlavně proto, že hodně textů se týká Philovy mámy a deníků, které našel, když ztrácela kontakt s realitou. Kin na to navazovalo. Původně jsme chtěli udělat trilogii, ale po Kin už toho na nás bylo dost. Náš tehdejší zvukař Mark během nahrávání přišel o otce. Bylo to náročné pro všechny. Když jsme album dokončili, řekli jsme si – stačilo. Ale osobně si myslím, že to hodně znamenalo hlavně pro Phila. Texty byly hodně hluboké, autentické. Byl v tom citově zainteresovaný.
Petra: V nějakém rozhovoru říkal, že jeho máma uměla krásně zpívat. Myslíte, že i to ho přivedlo ke čistému zpěvu na albech?
Zach:
Upřímně, jsme to chtěli zkusit. Nikdy jsem se ho na to přímo neptal, ale kdyby to byl ten důvod, asi by nám to řekl. Taky jsme velcí fanoušci kapel jako Tool nebo Katatonia – inspirace tam určitě byla. Nesnažíme se zpívat jako nějaký popovější metalcore. Jdeme do toho opatrně, po malých krůčcích. Na nové desce už čisté vokály nejsou. Je to osvěžující. Myslím, že s Valley a Kin jsme tenhle směr dotáhli, kam jsme mohli. Neříkám, že už nikdy takovou hudbu neuděláme, ale teď se cítíme jinak – jsme naštvaní.
Petra: Na jaká alba se zaměřujete, když hrajete naživo? Bude to pro vás s novým agresivnějším albem velká změna oproti těm „klidnějším“ nahrávkám?
Brandon:
V poslední době jsme hodně hráli písničky z Kin. Na turné s Trivium tvořily skoro půlku setlistu.
Zach:
Na našem vánočním živáku to taky bylo půl na půl – Kin a Valley. Na tomhle turné ne. Phil chce, aby set byl víc agresivní. Žádné čisté vokály.
Brandon:
Částečně je to i příprava na nové písničky – ty jsou hodně agresivní. Měli bychom se vrátit ke starším věcem, abychom se zahřáli – i pro nás samotné. Já jako bubeník to teď mám o dost těžší než třeba u Valley, kde bylo vše pomalejší.
Zach:
Od Kin a Valley si teď dáváme pauzu. Ale nedávno jsme se bavili o tom, že třeba v budoucnu zase zahrajeme Hickory Creek nebo jiné věci. Držíme se jich. Jsou to dobré, temné rockové skladby. Hodí se i do tvrdšího setu. Určitě je ještě někdy zahrajeme. Jen teď ne.
Petra: Těšíte se na hraní nových písní? Už skládáte setlist?
Zach:
Je to hrozně dlouho, co jsme vydali nové album a nové věci. Pořád hrajeme to samé. Nestěžuju si – ale těším se, až to uslyší i fanoušci. Vždycky říkám – kolikrát myslíš, že Deep Purple hráli Smoke on the Water? Nemůžeš si stěžovat, protože to fanoušci milují. Tak budeme hrát Exile až do smrti. Nebo do konce kapely. Ale jo, jsem připravený na něco novýho.
Petra: Vidíte velký rozdíl mezi evropským a americkým publikem?
Zach:
Záleží na části Evropy. Některé země jsou klidnější, publikum jen pozoruje. Jiné jsou divoké. Ale podobně je to i v USA. Amerika je velká – v některých státech jen stojí a ani se nehýbou, hlavně lidi v první řadě. Je to zvláštní – člověk ani neví, jestli se baví nebo ne. Ale i když jen stojí… prostě něco dělej!
Brandon:
Aspoň kejvej hlavou – COKOLIV!
Zach:
Třeba publikum v LA má dost „nos nahoru“. Ale Denver? Denver je vždycky super. Tam to vždycky jede. Severovýchod – třeba New York – tam je to hodně o moshpitu. Je to různorodé, nedá se to zobecnit.
Petra: Chcete něco vzkázat fanouškům?
Zach:
Omlouváme se, že to tak dlouho trvalo.
TEXT: Petra Závišová