Na letošním Rock for People jsme se zastavili v šatně kapely Normandie – a hned se spustila vlna vzpomínek, které s kapelou máme z minulých rozhovorů nebo ze zážitků, které jsme si s nimi udělali právě na tomhle festivalu šest let nazpátek!
Vzhledem k tomu, že se blíží vydání nové hudby, počkali jsme si a teď vás trochu navnadíme, jelikož víme, co kapela chystá na nové desce!
Matty: Čau kluci, vítejte po šesti letech zpátky na Rock for People! Když jste tu hráli poprvé, měli jsme tu čest dělat s vámi rozhovor. Jaké to bylo tentokrát – zahrát si na tak obrovské stagi oproti vaší minulé show tady u nás?
Håkan: Ano, my si tě pamatujeme! Už je to nějaká doba, nicméně bylo to naprosto šílené. Je to největší stage, na jaké jsme kdy v životě hráli. A začít celé letní turné právě tady? To je prostě neskutečné. Fakt šílené. A máme docela vtipnou historku z pěti minut před začátkem koncertu – chceš ji slyšet?
Matty: No jasně, pojďte na to!
Philip: Teda, nechci, aby to bylo jen pro technické nadšence, ale pět minut před začátkem jsme byli fakt kousek od toho, že show zrušíme – prostě nám přestalo fungovat vybavení. Naštěstí náš zvukař všechno rozebral (a to doslova pomocí pár šroubováků!) a opravil ten zatracený ribbon kabel. Díkybohu! Nakonec jsme to dali dohromady asi dvě minuty před začátkem a řekli si: „Tak jo, jdeme na to!“ A nakonec to bylo skvělé.
Matty: Takže dneska pěkná jízda plná emocí haha. Kdybyste mohli vyzdvihnout jeden moment nebo jednu píseň z dnešního setu, která by to byla?
Philip: Těžká otázka. Bylo jich hned několik! Píseň Babylon se povedla – a ta screamovaná pasáž v Hourglass je vždycky hrozně dobrá, protože v ní můžeme ukázat trochu toho oldschoolového heavy stylu. Na tomhle festivalu je spousta tvrdých kapel, takže mít možnost přecházet od poprocku až po ty opravdu hutné momenty, je parádní… i když dost náročné.
Matty: Takže tě ty screamované části baví Philipe ?
Philip: Jo, ty moje screamované pasáže mě fakt baví – aspoň v nich nemusím zpívat tak čistě. A hrozně jsem si užil i circle pit za catwalkem během White Flag. To bylo neuvěřitelné.
Matty: Dneska jsme od vás dostali pořádnou dávku Serotoninu – jednoho z hlavních singlů z nové desky. Je to neskutečně chytlavá píseň, která se dotýká spousty lidí. V textu zpíváte „If hope was a weapon / Then love would be suicide.“ Je za tím myšlenka, že naděje může být nebezpečná? Že když se člověk pořád snaží věřit, že tentokrát to dopadne jinak, může tím nakonec sám sebe zničit? A že láska se tak z něčeho krásného pomalu mění v jed, který působí potichu a pomalu?
Philip: Myslím, že pointa téhle věci je, že kdokoli, kdo v životě doufá, že najde opravdovou lásku, se tím zároveň odhaluje a stává se zranitelným. A to je krásné. Samozřejmě, když máš tak velkou naději, může být pád mnohem tvrdší, pokud to nevyjde. Takže o tom to je – naděje je zbraň, láska je sebevražda. Nechci znít dramaticky, ale nic netrvá věčně. Někdo zemře dřív – i když máš šťastný vztah až do devadesáti, jeden z vás zemře první. A ztráta milovaného člověka bude obrovská, ale stojí za to, to zkusit. Naděje je prostě zvláštní věc. Láska – tím, že se otevřeme, riskujeme zranění. Nejsnazší cesta by byla, kdybys nikdy nikoho nemiloval. Pak bys nikdy nebyl zraněný. Tak o tom to je.
Matty: Byla tahle píseň první, kterou jste napsali pro novou desku?
Philip: Myslím, že tahle píseň otevřela celé téma pocitů dopaminu a serotoninu, které prostupuje celou deskou. Texty k desce vznikly taky docela brzy, takže to byla jedna z prvních dokončených skladeb. Nastavila tón celé desky, strukturu textů a všechno kolem.
Matty: Na Dopamine jsme se dočkali šokujícího hosta v písni Hourglass, což byl Dani z Bury Tomorrow, jak vznikla vaše spolupráce? Je to váš velký fanoušek?
Philip: Pár členů z jeho kapely přišlo na naše koncerty, když jsme hráli v UK, a jsou to velcí fanoušci. Což je docela překvapivé. Jsou jednou z těch původních metalcore kapel, které jste mohli slyšet hlavně v Evropě, protože většina začátků metalcore scény vznikala v Americe – třeba kapely jako August Burns Red a podobně. Takže když jsme je viděli, vycítili jsme příležitost, a tak jsme si řekli, že by bylo skvělé je zapojit.
Håkan: Navíc, jak jsem říkal u dnešního setlistu, když hrajeme Hourglass, je to taková pocta, odkaz na starou školu metalcoru, odkud vycházíme. Takže dávalo větší smysl přizvat někoho, kdo je opravdu OG, místo toho abychom hledali nějakého nového trendy zpěváka. Ne že by on nebyl trendy – je fakt super – ale je spíš považován za legendu staré školy původního metalcoru. Takže bylo fajn přizvat někoho, kdo je v oboru dlouho.
V našich srdcích jsme stále metalcore kapela, haha!
Matty: Tak v tom případě jaké jsou vaše oblíbené kapely tohoto žánru?
Philip: Ohhh, While She Sleeps! Ti jsou taky velcí fanoušci Normandie. To je neuvěřitelné. Jo, přišli se na nás podívat, když jsme poprvé hráli na Slam Dunku – myslím, že to bylo ještě na vedlejší stagi. Říkali nám: „Máme vás rádi, kluci!“ A já na to: „Cože?“ Koupil jsem si deluxe box, když ho vydali – šestka se všemi náhrdelníky a vším okolo. Takže jo, velcí fanoušci. Je to fakt úžasné, když se to stane – vidíš své idoly na side stage a říkáš si: „Co tu děláte?“
Musíme taky říct, že raná tvorba Parkway Drive je prostě nejlepší. Fakt pecka.
Jo, a nezapomeňme na The Devil Wears Prada a jejich staré fláky!
Matty: Když už jsme u Bury Tomorrow, je i jiná kapela nebo zpěvák, se kterým byste chtěli zkusit spolupracovat?
Philip: Jo, třeba mít v nějaké písni Conora Masona z Nothing But Thieves – myslím, že jeho hlas by do našeho soundu zapadl fakt skvěle. Pak Emily z Linkin Park by byla super, líbí se nám, jak má hodně drsný, „fry“ vokál – to by se ke mně hodilo. Já totiž čistě zpívat neumím, mám dost chraplavý hlas, takže to by bylo fakt cool. Courtney ze Spiritbox by byla super na scream – to by byla paráda. Miluju i její zpěv, ale její scream je úplně něco jiného.
Matty: Těšíte se dneska na někoho? Dneska by měli zahrát Shinedown, Avenged Sevenfold nebo třeba Polaris.
Fakt jsme chtěli vidět Trophy Eyes, ale oni začali hrát hned, jak jsme my skončili na pódiu, takže jsme je nestihli.
Matty: Na svém webu uvádíte, že obal alba Dopamine vznikl z Håkanovy krve, potu a slz – plus z miliardy verzí vytvořených umělou inteligencí. Tak jak to tedy vlastně bylo?
Håkan: Začalo to tím, že já obecně miluju AI art a pořád si s tím hraju. Máme tenhle smajlík (ukázal na mobilu). Pomocí AI jsem vytvořil balónek ve tvaru smajlíka – podle toho, jak by mohl vypadat povedený artwork. Pak jsme došli k tomu, že každá píseň na albu bude jeden balón, jeden smajlíkový balón.
Na finálním obalu je 10 balónků – kolik je vlastně písní?
Philip: Deset, haha!
Håkan: Jo, deset balónků, každý reprezentuje jednu píseň, a každý jednotlivý artwork má taky jeden balónek.
Philip: Byla za tím i hlubší myšlenka. Samozřejmě jsme přemýšleli, jestli je dobré používat AI, nebo ne. Ale celý dystopický koncept alba nás vlastně k použití AI vybízel – aby to odpovídalo samotnému záměru alba. To je to, co by se mohlo stát v dystopické budoucnosti. Použití AI navíc přineslo spoustu zábavy.
Kdybychom dělali album o opravdovém umění, pravděpodobně bychom AI nepoužili. Tohle je spíš takové
„takhle by mohla vypadat budoucnost“ – všichni bychom mohli být na pilulkách a používat AI na všechny artworky a podobně. Takže ano, na tomhle albu si vlastně jen hrajeme s možnou budoucností.
Matty: Máte nějaký song, o kterém jste si nejdřív mysleli, že to bude „jen taková bokovka“, ale nakonec se z něj stal hit nebo oblíbenec fanoušků?
Philip: Jo, to je šílené – od začátku jsem Hourglass úplně nezbožňoval, ale postupně mi přirostla k srdci. Připadalo mi, že je až moc dlouhá, ale právě to na ní bylo fajn – trvá pět a půl minuty nebo tak něco. Vždycky jsem si říkal… nevím, je těžké se do ní dostat.
Třeba u Sleep Token – když si lehnu na gauč se sluchátky, opravdu si příběh písně užiju, ale je to jiný typ hudby a jiný způsob poslouchání. Když tvoříš album, pořád se ptáš: „Nebude tahle část nudná? Nemělo by se tu něco stát?“ A pak si uvědomíš: „Ne, tahle píseň si prostě musí vzít svůj čas. Tohle je intro, pak je tu 25 sekund jen smyčců – a přesně tak to má být.“
Pak si té písně začneš vážit. Ale když ji porovnáš s něčím krátkým a chytlavým jako Serotonin, tak se samozřejmě trochu vystresuješ, jestli není moc dlouhá. Chápeš, co tím myslím?
Takže jsem měl s Hourglass opravdu velký problém, ale nakonec překonala všechna očekávání. Stala se jednou z nejoblíbenějších písní pro spoustu fanoušků. Má hodně přehrání na streamovacích platformách… snad, haha!
Håkan: A byla fakt zábava to tvořit. Miluju ty experimentální části se screamy a heavy pasážemi.
Je tam i BPM drop – tempo se snižuje během breakdownu, aby to znělo pomaleji. Fakt úžasná skladba na tvorbu a něco, co jsme předtím ještě nedělali.
Matty: Plánujete něco, na co by se fanoušci mohli těšit příští rok? Třeba nový singl?
Philip: Jop, chystáme něco nového! Pracujeme na tom, jak všechno vydat, takže se v pozadí děje spousta věcí, ale chystáme opravdu hodně zajímavé věci. Nevím, kolik toho můžu prozradit, ale máme připravené i dost tvrdé skladby.
Dost jsme si tentokrát vzali z metalcorové scény, bude toho hodně, na co se těšit. První singl už máme vybraný, máme k němu i videoklip, a v něm hodně screamuju, takže to bude opravdu, opravdu paráda. Přitom je to pořád chytlavé, cool a hravé, ale fakt intenzivní.
Matty: Vím, že jsme v minulých letech mluvili o tvém screamování – v jednom z našich rozhovorů jsi mi říkal, že už vlastně nechceš screamovat… a teď se to děje!
Philip: Myslím, že jsem nikdy pořádně nevěděl, jak správně screamovat, a měl jsem strach, že si tím zničím hlas. Ale postupně jsme začali do živých vystoupení zařazovat víc a víc screamů, a já se díky tomu začal cítit pohodlněji. Je to jinak, když screamuju ve studiu a ztratím hlas – tam je to „fajn, byl to skvělý take, tak pojďme screamovat v týhle písni.“ Ale otázka byla, jestli to zvládnu živě.
Teď, když hrajeme Hourglass naživo, můžu screamovat, a pak ještě zazpívat White Flag nebo Hostage, což je fakt těžké zapívat, a já si říkám: „Dobře, teď můžu screamovat a zároveň zpívat, takže by to mohlo fungovat.“ A právě tehdy jsme s tím opravdu začali.
Matty: Pamatujete si na první koncert mimo Švédsko? Co vás tehdy překvapilo – nebo vyděsilo?
Håkan: Finsko s kapelami Betraying The Martyrs a Adept. Jo, to byl fakt zábavný koncert.
Celá ta cesta byla zážitek – Finsko je sice sousední země Švédska, ale ze Stockholmu tam musíš jet trajektem přes noc. Fakt super. Bylo bouřlivé počasí, pořádná párty. Show se odehrávala v malém klubu. Přišel tam chlapík o berlích, který skočil ze stage a přitom je měl stále v ruce. To se mi opravdu vrylo do paměti.
Philip: To se ti ve Švédsku nikdy nestane. Takže bylo fakt, fakt zábavné vidět náš první koncert mimo Švédsko a někoho, kdo skočil ze stage s berlemi a s bandáží – ne, jak se tomu říká… s dlahou, jo, na ruce. Fakt super zážitek.
Rozhovor: Matty a Normandie
Foto: Mejra Drkal
